2 Týdeník echo - historie

To se tak jednou probudíte v hrobě…

Týdeník Echo

Témata: ,

Je to dostatečně děsivé, aby z toho měl člověk hrozný pocit i teď, když je ta možnost nejspíš zcela vyloučená. Probudit se v hrobě, ve vlastní rakvi! Otevřít oči do tmy a uvědomit si strašnou skutečnost. Ach, běda! Pravděpodobně by člověk v takové situaci vyřkl něco horšího: Pohřbili mě zaživa! Zemru děsivou smrtí znovu, nyní již doopravdy, a nikdo se o tom nedozví! Snad až po letech vykopou můj hrob, naleznou podivně zkroucenou mrtvolu se stopami hrozného zápasu. Možná si toho všimnou, ale mně už to nebude nic platné. Ach, může být něco strašlivějšího?

Tato hororová představa, jejíž klasické zpodobnění zná každý čtenář povídek E. A. Poea (Předčasný pohřeb, Zánik domu Usherů), byla právě v Poeově době nejen hrůzostrašnou historkou, ale přímo široce prožívanou obsesí.

Obava ze „zdánlivé smrti“ byla tak rozšířená a tak silně prožívaná, že se zásadně podílela na reformě zdravotnictví, na změnách pohřebních praktik a vůbec na tom, jak evropská (případě severoamerická) společnost začala v novověku, od poloviny 18. století, pohlížet na smrt a umírání, ale i na mrtvé a na to, co s nimi „dál“. Jak tedy s nimi nakládat, kdy je pohřbít, jak vedle nich – dočasně – žít. 

Kdo si přečte nedávno vydanou knihu kulturního antropologa Václava Grubhoffera Zdánlivá smrt. Noční můra osvícenské Evropy (vydalo Argo, 318 stran), nebude sice o mnoho klidnější, ale dozví se mnoho zajímavého o „dějinách smrti“, jak zní titul slavné knihy Philippa Arièse. Tedy o smrti v kulturních dějinách naší civilizace, která by ji třeba i ráda vytěsnila, což je podobně marné, jako by se ji snažil obejít každý z nás. 

Policejní zdravověda nastupuje

Umírání zdaleka není a nebylo vždy stejné. Umírat v druhé polovině 18. století, tedy v době osvícenství, bylo už něco jiného než umírat třeba o sto let dřív, natož ve středověku. Stále je u toho – vedle rodiny – také kněz, zastupující církev, ale tito průvodci po spirituálních posledních věcech člověka se u umrlčího lože již musí o místo dělit s lékařem. Ten se dřív u beznadějných případů již nevyskytoval: podle Hippokratova doporučení, že nemá-li lékař již co nabídnout, vyhne se domu nemocného. K umírajícím vysílá školeného lékaře osvícensko-absolutistický stát, kterému je medicína spojencem v boji se zaostalostí a pověrami – a zároveň medicínu používá stát jako mocenský nástroj. Smrt se v druhé polovině 18. století, jak říkají antropologové, ve vyspělé Evropě „medikalizuje“. Stát, prostřednictvím medicíny, vstupuje do biologického života, ve kterém shledává řadu věcí, které musí napravit a také vtáhnout pod státní kontrolu. Umírání patří mezi ně. Jak to popsal virtuózně Michel Foucault, vytváří se „biopolitika“, v německých zemích „Polizeiwissenschaft“, policejní medicína, již stát uplatňuje na kontrolu nad věcmi, které považuje za státní zájem: porodnictví, hygienu, zdraví vůbec – a také smrt. Méně ideologický pohled by to nazval „civilizací“ a byl by za to docela rád, ale i v civilizaci platí něco za něco. 

Dnes je smrt z lékařského hlediska definována jako stav, kdy u člověka dochází k nezvratným změnám na mozku. Což lze se značnou přesností dokázat pomocí EEG a jiných vymožeností. Dřív to bylo mnohem složitější a nepřesnější: smrt se od Galéna diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu, indikátorem byla bledost obličeje, studené tělo, ztuhlost končetin, absence smyslů… To zdaleka nebylo spolehlivé, protože v případě utonutí, mrtvice, některých druhů otrav, a samozřejmě v případě katalepsie, které se tak bál E. A. Poe, mohl být dech těžko poznatelný a tep nezřetelný. Nejuniverzálnější pomůckou bylo otřené zrcátko přiložené k ústům, ale to zdaleka nebyla jistota: ve filmech často znázorňované prohlížení bělma je už vůbec pochybné. Osvícenští lékaři doporučovali proto různé dráždění, píchání a bodání, pálení svíčkou, ba třeba i řezy skalpelem po zádech, po lopatkách, ramenou, pažích. Definitivní zkouškou byla pitva. Tu obyčejně nikdo nepřežil. Spolehlivým ukazatelem byl ale i rozklad těla, posmrtné skvrny, mrtvolný zápach. Došlo-li to až tak daleko, mohl být nebožtík s klidem pohřben. Co když se ale tělo jen tak nerozkládalo? To vzbuzovalo často ještě větší děs. 

Případné obživnutí mělo totiž i svou druhou děsivou stránku: setkání s revenantem, s nemrtvým, s člověkem, který přichází ze záhrobí, a to často s krvavými úmysly. Tyto představy byly silně zakořeněny především v kolektivní mysli venkovského obyvatelstva – až my se jimi příjemně necháváme strašit, což by venkovan 18. století věru nechápal. I na to si chtělo osvícenství posvítit a ubohý lid před nevědeckým strachem ochránit. Metody církve, která na to šla svěcenou vodou či podobně účinnými prostředky exorcismu, se nejevily právě nejúčinnější. Stát hledal jiné prostředky, ne vždy účinně, protože před některými jevy i osvícený rozum kapituloval. Není náhodné, že mimořádný výskyt upírů a vampýrů v úředních hlášeních se v našich zemích objevuje právě za časů Marie Terezie a její racionalistické vlády.

Azylantem v márnici

Na „předčasně pohřbené“ a na předpoklad, že smrt je většinou jistá, ale někdy nejistá, poprvé vědecky upozornila lékařská autorita své doby, Jacques-Bénigne Winslow (1669–1760), na něj naváže pařížský lékař Jacques-Jean Bruhier d’Ablaicourt, jehož kniha o zdánlivé smrti, vydaná roku 1742, se stala mezinárodním bestsellerem. Bruhier stanovil smrt nikoli jako okamžik, kdy člověk přestane dýchat, ale jako proces, během něhož se zdánlivě mrtví mohou vrátit mezi živé. Až teprve když se tak nestane, lze mluvit o skutečné smrti. Bruhier uvedl řadu příkladů, ke kterým se pak odkazovali další autoři. Většinu exemplárních příkladů přitom i on opisoval z literární tradice, třeba z Boccacciova Dekameronu, jiné měly formu morytátů a legend. Na druhé straně k případům „zázračného“ obživnutí opravdu docházelo a nejde ani vyloučit, že došlo k nešťastným „předčasným pohřbům“: možná nejznámější příklad české provenience je „posmrtný“ osud barokního kancléře Jana Václava Vratislava z Mitrovic (+ 1712), pochovaného v pražském kostele sv. Jakuba: barokní kavalír byl prý při otevření hrobky po několika letech nalezen na zemi v rozdrásaném rubáši… Legenda byla navíc doplněna o vyprávění, že se šlechtici několikrát zdálo, že zemřel a obživl, takže požádal svého komorníka, aby mu před uložením do hrobky proťal srdce. Čehož komorník z lítosti nebyl schopen. Toto preventivní opatření se pak vyskytovalo zvlášť v aristokratických rodinách, nebo bylo mírněno přáním, aby tělo zůstalo co nejdéle v otevřené rakvi: to si přála například prapraprateta Karla Schwarzenberga Eleonora Žofie (1783–1846).     

Hypoteticky mrtví z hrobů tedy vstát mohli, nikdy však nešlo o větší výskyt, naopak se vždy to byly naprosto ojedinělé, výjimečné a nejednoznačné příklady: například šlo o domněle utonulé, případy sugesce nebo hysterie, přičemž vládlo přesvědčení, že častěji jsou k tomu náchylné ženy. Sugestivní představa, že by k tomu však dojít mohlo (a paradoxem je, že se o absolutní většině hypotetických případů nikdy nedozvíme), přesto dotírala na imaginaci tehdejšího člověka tak mocně, že způsobila převratné změny ve způsobu pohřbívání i v názoru na smrt a její místo ve světě živých.

Stačí uvést jeden příklad: márnice. Tedy zařízení, které je dosud součástí, už dávno nevyužívanou, i mnoha našich hřbitovů. Ovšem těch, které byly zakládány od konce 18. století, kdy se po osvícenských reformách rušily hřbitovy, které do té doby obklopovaly kostely (Kirchhof, krchov) a které se z hygienických důvodů rušily a přesouvaly za hradby nebo aspoň mimo obydlené čtvrti. Márnice neboli umrlčí komora (Leichenkammaer), kde byli nebožtíci několik dnů před pohřbem ukládáni, měly profylaktický a preventivní význam. Jednak byl nebožtík přenesen z domova, kde stále ještě umírala naprostá většina lidí, mimo dosah živých lidí. To mělo zabránit nebezpečí nákazy a šíření zápachu, což byl velmi obávaný jev, který měl své praktické odůvodnění (lze si představit jaké) a vycházel z tehdejší představy, ne ostatně tak nelogické, že nemoci se šíří vzduchem a výpary z mrtvých těl. Zvlášť frekventovaný byl termín miazma, produkt mrtvolných procesů – Grubhoffer upozorňuje, že nešlo o vynález osvícenství, jak sugeruje známá kniha Alaina Corbina Narcis a miazma, nýbrž o představu podstatně starší. Bez ohledu na to měly márnice, zřizované státem, těmto obávám zabránit. Vedle toho však sloužily také jako opatření, aby bylo bezpečně zajištěno, že nebožtík nepůjde pod zem dřív, než bude stoprocentně jisté, že je skutečně mrtvý. Měly se tak stát, slovy jejich inspirátorů, „azylem nejistého života“.

Pro ten účely byly, nebo měly být, vybaveny bezpečnostním zařízením, které mohl případný obživlý nešťastník (nebo šťastlivec) hned použít: různé zvonky a signály, jimiž měl být upozorněn hrobník, který měl být vyškolen v základech zdravovědy, takže šlo o povýšení hrobníka na zdravotní hlídku. Některé mechanismy ani nečekaly, až se mrtvola skutečně probudí, ale měly reagovat na pouhé pohnutí, pročež jim byly na prsty nasazovány náprstky, jež byly spojeny se zvonky a rolničkami. Platily rovněž přísné předpisy na vytápění, ani horko, ani zima, k dispozici měly být textilie, do kterých se měl „nebožtík“ zabalit, po ruce měla být i kořalka: to ovšem vyžadovalo disciplinované hrobníky. Případy, kdy mrtvý skutečně obživl, se však neuvádějí. Strach (anebo naději) to však nezmenšovalo a trval po celé 19. století. Svědčí o tom nabídky různých firem, nikoli náhodou v tom byli nejpokročilejší Němci, poskytujících různá důmyslná zařízení přímo do rakví a hrobek, která měli nebožtíci v případě probuzení použít. Rakve byly spojeny šňůrou s kostelním zvonem, který se měl rozhoupat. Některé patenty zahrnovaly i takové vymoženosti jako dýchací trubku, ba dokonce „krmicí“ rouru, která byla opatřena zásobou klobás, piva a polévky. Tyto bizarnosti zná dobře čtenář románu Vévodkyně a kuchařka Ladislava Fukse, jehož zvláštní imaginace byla představou předčasného pohřbu mocně ovlivněna.      

V této podobě, tedy v podobě morbidní imaginace, fantazijních představ o věcech tak strašných, že je hrůza na ně pomyslet, představy o zdánlivé smrti již asi zůstanou. V porovnání s reálnými masovými hrůzami, které přinesla následující doba, šlo vlastně o nevinnou fobii.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.