Jihlava-Essen. Nevděk vůči hostitelům, bezohlednost vůči souvěrcům v Iráku

Odjezd skupiny iráckých křesťanů z České republiky dál do Německa je několik smutných vrstev na sobě, které se prolnuly ve smutný příběh. Tak především křesťané v Iráku či obecně v té části Blízkého Východu, kde zvítězilo Arabské jaro nebo kde Američani, Britové nebo Francouzi vystoupili proti starým diktátorům, tvoří nejpronásledovanější skupinu obyvatelstva. V Evropě za tzv. uprchlické krize se vždycky najde nějaký lumen, který muslimy přicházející do Evropy vyhlásí jakýmisi Židy pro 21. století, ale k tomuto nezáviděníhodnému názvu mají blízkovýchodní křesťané mnohem blíž.

V samotném Iráku z 1,5 milionové komunity po nastolení „demokracie“ přichystaném americkými neokonzervativci zbývá 300, podle jiných údajů 200 tisíc křesťanů. Protože po odchodu ze staré vlasti nemohou čekat nikde v muslimském světě přátelské nebo spíš jakékoliv přijetí, jejich jedinou nadějí je Evropa, křesťanská dnes víc nominálně než skutečně. Někteří politici v Evropě (nejprosluleji Robert Fico) taky deklarovali, že z Blízkého východu budou přijímat nänejvýš tak křesťany, ale to je jednak občas dosti průhledná klička, jak dát najevo, že jde o to nevzít pokud možno nikoho, a navíc minimálně stejnou silou jako ficovské zazněly hlasy těch, kdo žádné upřednostňování křesťanů nechtějí. Prý by to bylo nehezké vůči muslimům. Jenže pokud se nebudou dělat programy zaměřené přímo na přesidlování křesťanů, jsou právě oni reálně znevýhodněni, nota bene jestli se teď místo uzavřené balkánské cesty a člunů přes Egejské moře budou vybírat přesídlenci do Evropy přímo v utečeneckých táborech. Do těch totiž podle některých zpráv křesťané na útěku stejně nemíří, z oprávněných obav před násilím ze strany muslimských běženců. V Německu se událo dost případů, kdy se křesťanští uprchlíci stanou terčem násilí přímo v uprchlických centrech a pak je třeba najde místní farář ve svém kostele, na to, abychom to mohli považovat za ojedinělé excesy. Proto mají programy cílené na přesun křesťanských uprchlíků nezastupitelné místo.

Nesmíme si ale i taková synonyma pekla na zemi, jakými jsou dnes Irák nebo Sýrie, představovat jako peklo totální, celoplošné, bez výjimky. Různé části země, města nebo vesnice mohou být v relativním klidu, zkušenosti tamních křesťanů se od tedy jedna od druhé budou podstatně lišit. Z 90 lidí zatím přesídlených do České republiky zhruba třetina chce buď do Německa (25 se jich o víkendu vydalo autobusem z Okrouhlíku u Jihlavy do Essenu). Dvě třetiny jsou aspoň prozatím v klidu, autor poznámky se před pár dny shodou okolností vyskytl na jedné akci, kde irácký (evangelikální) křesťan dosti přesvědčivě přítomným Čechům děkoval za přijetí, kterého se tu jemu i jeho rodině a přátelům dostává. Kvůli takovýmto lidem, kteří přijeli, když už se jejich bezprostřední okolí v peklo proměnilo, se postup ministra Chovance – program pozastavil – zdá až okázale tvrdý. Racionálnější by bylo, aby tu rozvětvenou rodinu na cestě do bohatšího a v nějaké čtvrti asi i „iráčtějšího“ Essenu, než je obec na Jihlavsku, německé úřady odmítly nebo ani nenechaly požádat o azyl. Jsou to lidé, kteří v očích té menšiny našinců, která je ochotna ve vlastním volném čase pomáhat, v očích celé veřejnosti a politiků předvádějí, že program záchrany z pekla lze zneužit jako cestovku co nejblíž Německu. Nejsmutnější je, že ty mosty, které oni pálí za sebou, pak mohou spálené najít jejich souvěrci z Iráku, kteří si skutečně budou potřebovat zachránit život.