Pád demokracie. Jak skončil nejlepší stát na světě

Klesli jste hodně hluboko. Těmito slovy komentují zahraniční návštěvníci vyhlídku, že Češi zvolí za premiéra trestně stíhaného podnikatele. Zvláště návštěvníci z východní Evropy pamatují, jak bylo Československo mezi válkami vzorovou demokracií a příkladem, že existuje lepší možnost než násilnické diktatury, které přivedly do katastrofy celý svět. Dnes dědicové meziválečného Československa překonávají ostatní svou demoralizací. Kam se ztratila vzpomínka na republiku, spojenou se jménem prezidenta Tomáše G. Masaryka?

Superlativy na předválečnou československou demokracii znějí současným Čechům jako hlas z jiného světa. Jeden z nejznámějších liberálních myslitelů Karl Popper označil v roce 1945 Masarykovo Československo za jeden „z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly“ a ještě o necelých padesát let později připomněl, že Československo bylo „nade vší pochybnost nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa“. Přesto v samotném Česku, o Slovensku nemluvě, nikdy nezapustil tento obdiv kořeny. Naopak se pořád hledají důvody, proč Masarykova republika tak špatně skončila. Někteří historici dodnes používají ke kritice slovo „čechoslovakismus“ (mezi válkami se oficiálně neužívalo), které prý vystihuje zhoubné imperiální záměry Čechů ovládnout slovenský národ. Jiní odsuzují nerozumnou snahu upírat národní sebeurčení třem a půl milionům sudetských Němců. Především se ovšem odhaluje jako nedůstojná demokratická praxe a provoz československého parlamentu.

To se týká především zákulisních dohod mezi protagonisty parlamentních stran. Když byl koncem roku 1920 potlačen pokus komunistů o puč a posléze onemocněl prezident, začala o politických záležitostech rozhodovat tzv. Pětka, složená ze stranických předsedů, jejíž příkazy musel zvolený parlament prostě plnit. Stala se z ní poté Šestka, Dvanáctka i Osmička, vždy však o osudu země rozhodovalo několik oligarchů. Zavedené strany hlídaly nadvládu i tím, že odpůrce statu quo likvidovaly pomocí uměle vyvolaných afér, jak poznal na vlastní kůži předák národních socialistů Jiří Stříbrný. V roce 1933 byla v zákonech o ochraně republiky a o mimořádných opatřeních omezena svoboda tisku, shromažďování i spolkové činnosti, za určitých okolností byla omezena i domovní svoboda. Na tom přece není co obdivovat. V čem se „silná demokracie“ po roce 1933 lišila od autoritářských režimů, které tehdy vládly v okolních zemích? Odpověď na takový výpad je snadná: zákony na ochranu republiky schválila po otevřené diskusi a široké kritice v médiích svobodně zvolená sněmovna – a to by se za diktatury jistě nestalo.

Demokratické a ničím neomezované volby v květnu 1935, kterých se mohl účastnit každý včetně komunistů, Sudetoněmecké strany, Hlinkovy strany ľudové nebo České obce fašistické, a následný vznik koaliční vlády, jíž se účastnili ministři tří národů, byly naprostými unikáty široko daleko. Výjimečnost tuzemských poměrů vynikne, když se popíše vývoj v okolních zemích, které se vzdalovaly od demokracie už dlouho a tehdy docházely k hořkým koncům.

Ti, kdo stvořili Hitlera

Likvidaci demokratických pravidel vysvětlovali držitelé moci v Německu, Rakousku, Polsku, Maďarsku, Jugoslávii i Rumunsku obvykle tím, že jen silná autorita může zachránit zemi před úpadkovou demokracií. Za modelový příklad této šikmé plochy nejčastěji slouží přirozeně Německo, jehož diktatura založená roku 1933 byla viníkem 2. světové války a holokaustu. Masový vrah Adolf Hitler fascinuje dodnes a často se kvůli tomu zapomíná, že by v březnu 1933 absolutní moc nezískal, kdyby předtím během tří let neproběhla s doprovodem racionálních argumentů demontáž Výmarské republiky. Začalo to v březnu 1930, kdy pod tlakem hospodářské krize odstoupil sociálnědemokratický kancléř Heinrich Müller. Tehdy se vlivný generál Kurt von Schleicher dohodl s šéfem poslanců strany Centrum Heinrichem Brüningem, že se musí sociálních demokratů, kteří jsou předvojem bolševické revoluce, úplně zbavit. Prezident Paul von Hindenburg jmenoval na žádost armády Brüninga novým kancléřem, už v červenci 1930 však sociální demokraté Brüningovu menšinovou vládu svrhli. Předčasnými volbami v září měla vládní krize skončit, skutečné potíže však naopak nastaly, protože 18 procent hlasů získala Hitlerova NSDAP.

Kancléř Brüning nechtěl s nacisty spolupracovat, protože se obával jejich polovojenských oddílů SA a SS. Nezbylo mu než přece jen domluvit tichou podporu sociálních demokratů a posléze nacistické bojůvky zakázal. Tím rozzlobil Schleichera, který chtěl umírněnou část NSDAP získat pro pravicovou vládu. Proto v květnu 1932 donutil Brüninga k demisi a za kancléře prosadil jiného politika Centra, Franze von Papena. Papen nechal s pomocí Hindenburga dvakrát po sobě rozpustit sněmovnu, dvakrát následovaly předčasné volby, při nichž byli všichni opět překvapeni, že NSDAP získala přes 30 %. Přesto i nový kancléř napodobil Brüninga a odmítl přímou spolupráci s nacisty. Na rozdíl od svého předchůdce však zároveň odmítal kompromis se sociálními demokraty. Místo toho naplánoval státní převrat, při kterém chtěl odstavit parlament a vládnout pomocí dekretů.

První pokus zlikvidovat demokracii trval jen pár dnů. Narazil na Schleichera, který se nechal v prosinci 1932 sám jmenovat kancléřem. Chtěl to zkusit s nacisty sám, odmítl však Hitlerův požadavek na místo kancléře. Šéf NSDAP pak měl snadnou práci. V lednu 1933 se stal kancléřem s pomocí vyhozeného Papena a netrvalo ani dva měsíce, a ovládl veškerou moc v zemi. Stačil k tomu zmocňovací zákon, který odhlasovali společně poslanci NSDAP a Centra.

Schleichera nechal Hitler v roce 1934 zastřelit, Brüning utekl před vězením do Ameriky, Papen byl odvelen na velvyslanectví v Ankaře. Nebyli silnými politiky, jenom sehráli role nezbytné pro nástup nacismu. Bez jejich snahy odstavit sociální demokraty za každou cenu od vlády, opakovaného rozpouštění sněmovny a Papenova pokusu zavést diktaturu bez Hitlera by budoucí válečný zločinec nemohl vyhrát troje volby po sobě a během pár týdnů nahradit demokracii diktaturou.

Smutní hrdinové austrofašismu

Přesto vystihuje meziválečné poměry plastičtěji příběh Rakouska, které se na šikmé ploše udrželo před konečným pádem skoro dvacet let. Začalo to nevinně už v roce 1922, kdy se stal kancléřem šéf křesťansko-sociální strany Ignaz Seipel. Od založení Rakouské republiky měl námitky proti vládě parlamentu a požadoval „skutečnou demokracii“ se silným prezidentem či kancléřem. Zpočátku jen rezolutně odmítal spolupráci se sociálními demokraty, i když je podporovalo přes 40 procent voličů. Rozkol se vyostřil, když křesťané založili domobranu s názvem Heimwehr a socialisté reagovali založením jednotek zvaných Schutzbund. Stabilní poměry držela jen Seipelova autorita vysvěceného kněze, po jeho odchodu v roce 1929 se však ukázalo, že si těsná sněmovní většina křesťanských sociálů nedokáže poradit s hospodářskou krizí ani s posilováním nacistického hnutí.

Řešení nabídl dolnorakouský sedlák Engelbert Dollfuss, jenž je považován za tvůrce austrofašismu. V květnu 1932 se stal kancléřem, o třináct měsíců později už byl vyřazen z provozu parlament, zrušeny levicový Schutzbund a komunistická i nacistická strana.

V září 1933 oznámil Dollfuss konec demokracie: „Pryč je čas kapitalistického systému, čas kapitalisticko-liberálního hospodářského řádu, čas marxistického a materialistického svádění lidu!“ Namísto toho vyhlásil stavovský stát, kde nebyly třeba volby a kde se všechny společenské instituce podřídily Vlastenecké frontě, osobně řízené kancléřem-diktátorem. V únoru 1934 vyslal policii, ať zabaví zbraně dělnickým milicím. Když se proti tomu postavil linecký šéf socialistů Richard Bernaschek, nastaly třídenní boje označované za občanskou válku, při nichž Dollfuss neváhal použít dělostřelectvo. Konečným výsledkem byl zákaz sociální demokracie a útěk jejích vůdců do Československa. O pět měsíců později byl Dollfuss zastřelen při nacistickém pokusu o puč. Jeho nástupce Kurt Schuschnigg stavovský stát upevnil, mimo jiné podřídil všechny branné spolky armádě. Pomocí ústupků se snažil domluvit s Hitlerem, když ten ovšem v únoru 1938 nařídil, ať rakouský kolega předá nacistům rozhodující místa ve vládě, Schuschnigg odpověděl vyhlášením referenda o suverenitě Rakouska. Den před jeho konáním Němci Rakousko obsadili. „Silní mužové“ austrofašismu posloužili jako loutky v dějinné hře, kterou řídil někdo jiný.

Soumrak králů i generálů

Šikmou plochu, po níž se klouže k neomezené diktatuře, zažilo i Maďarské království, které v roli regenta spravoval admirál Miklós Horthy. Od roku 1920 měl pozici monarchy, sice omezeného ústavou, mohl ovšem kdykoli rozpustit parlament a jmenovat premiéra. Šťastnou ruku měl v roce 1924, kdy vybral hraběte Istvána Bethlena. Založil Stranu jednoty podporovanou velkými průmyslníky, majiteli půdy i odbory. Pomohl si manipulací s volebním zákonem a trvale ovládal tři čtvrtiny parlamentu. Tento model ovšem převzal v roce 1932 fašista a antisemita Gyula Gömbös, jenž jako první zahraniční politik navštívil Německo po Hitlerově nástupu. Maďaři vydělali na německé agresi anexí části Československa, Rumunska a Jugoslávie, vzestup však skončil v březnu 1944, když Němci Maďarsko obsadili. Vláda premiéra Döme Sztójaye se tehdy účastnila organizace holokaustu maďarských Židů, a když Horthy v červenci transporty zastavil, převzala řízení země fašistická Strana šípových křížů.

Relativně civilizované poměry se až do roku 1939 udržely v Polsku, ani zde však nešlo o demokracii. Z provozu byla vyřazena v květnu 1926 vojenským pučem maršála Józefa Piłsudského. Ten považoval parlament za zbytečnou věc, přesto ho nechal fungovat, pokud podporoval politiku prezidenta a premiéra z řad hnutí Sanace. Komplikaci přinesly volby roku 1928, které sice Sanace vyhrála, ale jen se čtvrtinou hlasů. Menšinová vláda padla o dva roky později, proto nechal ministr vnitra před novými volbami pozavírat dvacet opozičních vůdců. Pak už získala Sanace v parlamentu absolutní většinu, kterou do roku 1938 zvětšila na čtyři pětiny. Polsko se účastnilo parcelování Československa po mnichovské dohodě, a pomohlo tak zlikvidovat posledního spojence v sousedství. Přes veškeré hrdinství polských vojáků byla o rok později země obsazena Němci a Sověty.

Obskurní kapitoly do dějin parlamentní demokracie napsali Rumuni a Jugoslávci. V Rumunsku od začátku věděli, že sněmovnu musí kontrolovat vláda, která odpovídá monarchovi. Volby se dařilo manipulovat od počátku 20. let pomocí pravidla, že organizaci má na starosti premiér. Přesto systém nefungoval bezchybně. V roce 1930 musel premiér Iuliu Maniu zorganizovat státní převrat, aby mohl na trůn nastoupit král Carol II., odmítaný vlivnými vůdci opozice. V dobách krize vládl král Carol pevnou rukou, ale neměl to snadné. Fašisté z hnutí Železná garda zavraždili v roce 1933 premiéra Iona Ducu. Král gardě čelil volebními podvody, vraždou jejich předáka Corneliu Codreana a jmenováním umírněného fašisty a antisemity Octaviana Gogy za premiéra. V roce 1939 zrušil Carol ústavu, o rok později převzal roli diktátora generál Ion Antonescu.

Ještě horší důsledky mělo zrušení ústavy pro jugoslávského krále Alexandra. Reagoval tak v lednu 1929 na parlamentní krizi, která nastala, když srbský poslanec Puniša Račić zastřelil ve sněmovně dva chorvatské kolegy. Od té doby jmenoval král premiéra i část parlamentu. V roce 1934 ho zastřelili chorvatští fašisté a regentská vláda zastupující jeho syna Petra II. jen dokázala vmanévrovat zemi do područí Německa.

Do poslední chvíle

Výtky československé demokracii jsou ve světle událostí v okolních zemích bezvýznamné, spíše zdůrazňují její přednosti. Čtyřikrát proběhly volby do parlamentu, naposledy v roce 1935. Zákazu se nedočkali ani komunisté, kteří slibovali násilný převrat v žoldu cizí mocnosti. „Naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk,“ řekl roku 1929 ve sněmovně jejich předseda Klement Gottwald. Důležitější byla trvalá dohoda Čechů a Slováků s dalšími státními národy, která fungovala zásluhou zakladatele republiky Masaryka. Nereagoval na výpady jednoho ze sudetoněmeckých vůdců Roberta Lodgmana von Auen, který vyzýval Němce, aby proti novému státu bojovali až do konečného vítězství, ale trval na tom, že v demokratickém státě mohou spolu mluvit a spolupracovat všichni. Vzhledem k tomu, že je ČSR multinacionální stát, týká se to i Němců. Proto vládli v letech 1929–1938 němečtí ministři a šéf Sudetoněmecké strany Konrad Henlein ještě v roce 1935 zdůrazňoval loajalitu vůči Československu.

Demokratické Československo bylo podle kritiků ještě horším národnostním slepencem než zkrachovalé Rakousko-Uhersko. Ve skutečnosti se dá považovat za jediný vážný pokus, jak zajistit stabilitu střední Evropy po 1. světové válce. Udržením sudetských území, založením Malé dohody i trvalou snahou o dialog s Rakušany bránili Čechoslováci dlouhá léta obnovení Velkoněmecké říše. Ještě v roce 1931 zablokoval ministr zahraničí Edvard Beneš vznik celní unie Rakouska s Německem. O odhodlání hájit demokracii mluvil Masaryk veřejně v říjnu 1934: „Někteří lidé říkají, že nebudou-li v případě konfliktu Poláci na naší straně, budeme ztraceni. To je hanba! Vyžeňte takovou myšlenku z hlavy. Národ, který chce bojovat, nemůže být ztracen,“ řekl velitelům Československé armády.

Masaryk zemřel v září 1937, jeho Československo se za rok stalo obětí německé agrese. Historik Jaroslav Opat upozorňuje, že neselhaly Masarykovy ideje. Na rozdíl od jiných zemí se Hitler neodvážil Československo zlikvidovat vlastními silami, i když mohl koncem 30. let spoléhat na silnou pátou kolonu. „K fatálnímu dílu zkázy se musely nakonec spojit čtyři hlavní evropské velmoci, dva státy fašistické se dvěma demokraciemi propadlými politice appeasementu.“ Heroický odpor Masarykovy republiky ocenil v roce 1942 film Casablanca. Popisuje útěk protagonisty evropského odboje, charismatického Čechoslováka jménem Viktor László, který hodlá z Ameriky po vzoru TGM vést další boj proti nacistům.