Filmový Walesa: upovídaný muž s velkým knírem

Málokdy se stane, aby jeden režisér natočil o stejné historické postavě - navíc současníkovi - dva celovečerní filmy. Klasik polské kinematografie Andrzej Wajda (1926) takovou míru pozornosti věnoval Lechovi Walesovi, vůdci nezávislých odborů Solidarita, jež zásadním způsobem přispěly k pádu komunismu v Polsku i Evropě, a pozdějšímu polskému prezidentovi.

Mezi uvedením snímků Muž ze železa, mezi jehož hrdiny byl Walesou zjevně inspirovaný dělník Maciej, organizátor stávky ve gdaňské loděnici, a Walesa: Muž naděje uplynulo dvaatřicet let. Hodně odlišné jsou i okolnosti jejich vzniku. Ten první byl natočený uprostřed událostí, jež zachycoval, partyzánsky, tehdejšímu režimu navzdory.

Ten druhý je prestižní produkce s dlouhou řadů sponzorských log před titulky, popisující vzdálenou historii, již možná i v myslích pamětníků překryly události pozdější.

Od železa k naději

Oba ty filmy jsou také jistým způsobem účelové, jejich jediným smyslem není osobní umělecká výpověď, autor jimi také chtěl naplnit nějakou společenskou potřebu. V prvním případě přispět k právě probíhajícímu boji, v tom druhém stát se spolutvůrcem jakési národní mytologie, nějakým způsobem kodifikovat polské dějiny. Příznačný je výběr charakteristiky pro odborářského vůdce - v roce 1981 je "ze železa", dnes "muž naděje". A v tomhle ohledu Wajdův nový film svému názvu odpovídá, dobu střetů polské opozice s komunistickým režimem líčí jako čas především nadějný.

Polská společnost je dnes v mnoha ohledech rozdělená, velmi rozporné jsou i názory na Lecha Walesu. Wajdův film jako kdyby se ten příkop snažil nějakým způsobem překlenout, nevykresluje opozičního vůdce jako světce, ty nejspornější momenty hrdinovy kariéry nezamlčuje. Ukazuje ho ale jako hlavní postavu příběhu nepochybně "dobrého".

Způsobem vyprávění představuje Wajdův film profesionálně zvládnutý životopisný standard. Film se soustředí na Walesův život v letech 1970-83, kolaps režimu v něm tvoří spíš epilog. Vyprávění rámuje Walesův (Robert Witkiewicz) rozhovor se slavnou italskou novinářkou Orianou Fallaciovou (Maria Rosaria Omaggio), v němž hlavní hrdina může komentovat děj (ne vždycky se projevuje jako ten nejspolehlivější vypravěč, občas se staví do přehnaně hrdinského světla, zveličuje svou úlohu apod.) a vůbec se projevovat. Obrazy z "velkých dějin" střídají scénky z hrdinova rodinného života, Walesova manželka Danuta (Agnieszka Grochowska) z nich vychází jako kandidátka svatořečení. Ve scénách ze stávkujících loděnic nebo v úvodní pasáži, zachycující krvavé potlačení dělnických nepokojů v roce 1970, autoři kombinují archivní záběry, přiznané dotáčky a dotáčky, jež vypadají jako archivní záběry - opět, metoda nijak zvlášť původní, ale zvládnutá na velmi dobré úrovni.

Elektrikář nabitý energií dějin

Očekává-li někdo od Wajdova filmu rozsáhlou a do detailů prokreslenou fresku, může být zklamán. Snímek se soustředí čistě jen na protagonistu, všichni ostatní jsou (kromě paní Walesové) prakticky jen kompars. Neznamená to ale, že by Wajda z Walesy dělal neohroženého bohatýra, jenž vše zařídil. Ukazuje i jeho stinné stránky, hned v úvodu vidíme Walesu podepisovat spolupráci s tajnou policií, v pozdějších scénách se mnohokrát projeví jako člověk až legračně samolibý, takový vševěd - samouk s velkým knírem.

Vždy je ale líčen s nezakrytou sympatií, ten místy nesnesitelný chlapík jako byl pro Wajdu skutečně nositelem jakési energie dějin, již byl schopen přijímat i vysílat či usměrňovat. Užíval si přízeň davu, možná až moc, zároveň ale Polsko v těch časech někoho takového asi potřebovalo. Muže z lidu, který je schopný ten lid oslovit. Wajdův film taky připomíná, že boj Solidarity se nevedl jenom o všelijaké vznešené principy, ale taky o "obyčejné" odborářské věci - výši platů, ceny v obchodech.

Filmografie Andrzeje Wajdy je také kronika Polska ve dvacátém století. Příběh země se taky v mnohém překrýval s příběhem režiséra. Podobně jako hrdinové jeho starších snímků Kanály nebo Popel a démant byl i on za války členem prozápadní Zemské armády. Mezi zavražděnými v Katyni byl i Wajdův otec, zápasu Solidarity se režisér rovněž účastnil.

Je, myslím, důležité, jakým způsobem se Wajda ve svých 87 letech k té historii vrací. V jeho novém filmu se jistě buduje nějaká národní mytologie, líčí se v něm příběh zrodu současného polského státu. Je to ale mytologie pozoruhodně usměvavá, neagresivní. Namísto zachmuřených smyčců dobové pop songy, víc prostranství plných nadšených lidí než temných kobek vězení.

Režim je ve Walesa: Muž naděje jistě přítomný, ne ale akcentovaný, ani jeho představitelé nejsou (s výjimkou policejních "mlátiček") ukazováni jako postavy jednoznačně černé. Víc než urputného a někdy taky krvavého zápasu je ve Wajdově filmu nadšení, radosti.

Možná je to tím, že Walesa: Muž naděje je "film starých mužů": Wajdovi je skoro devadesát, scenáristovi Januszovi Glowackému sedmdesát pět. A na sklonku života možná vnímají zřetelněji, že právě ta naděje - víc než boj, odhodlání a utrpení - je hodnota, emoce, která by z těch vzrušených měsíců v Gdaňsku měla být připomínána, zvěčněna.