Česko přijme uprchlíky, kteří sem většinou nechtějí

Byla to jediná ambasáda EU, která fungovala,“ vysvětluje syrský student práv Anás, proč se ocitl v Česku. Když v roce 2012 začal v zemi zmítané válkou zavírat svá velvyslanectví jeden západní stát za druhým, ale česká vláda se své zastoupení rozhodla udržet v chodu, bylo Česko pro místní jednou z mála evropských destinací, kam se zdálo být možné legálně prchnout. Samozřejmě pokud dostali víza.

Třiadvacetiletý Anás bydlel v Damašku v sousedství čtvrti Džobar ovládané rebely, takže byl svědkem bombardování skoro každý den. Někteří blízcí příbuzní spolupracovali se zahraničními humanitárními organizacemi, takže jeho rodina byla Asadovou vládou považovaná za režimu nepřátelskou. (Ostatně Anás není jeho pravé jméno. Týdeníku Echo jej řekl, syrská ambasáda v Praze ale podle něj monitoruje český tisk a článek by ho mohl ohrozit.)

Mladíkovi, jehož světle hnědé vlasy neodpovídají obvyklé představě o vizáži Araba z Blízkého východu, hrozil v Damašku také rychlý odvod na frontu, kde by musel bojovat nejen proti islamistům, ale i dalším odpůrcům režimu, který sám neměl vůbec v lásce. A také proti civilistům.

Rozhodl se tedy zmizet. Naštěstí se mu podařilo sehnat stipendium na jedné pražské vysoké škole, následně i české studijní vízum a díky tomu už dva roky žije v Praze. Přiznává, že Česko bylo náhradní možnost až poté, co se mu nepodařilo zajistit si studium v Německu, Norsku ani v USA.

Neví ale, co bude dělat, až mu vízum za několik měsíců vyprší. Do Sýrie se vrátit rozhodně nechce. Navíc v Praze začal pracovat pro organizaci Amnesty International, dokumentující zvěrstva páchaná Asadovými lidmi, což by z něj ve vlasti udělalo jasného adepta na pobyt ve vězení. „Uvažuji, že v České republice požádám o azyl,“ říká Anás anglicky nad espressem na zahrádce pražské kavárny.

Pokud tak učiní, zařadí se do vlny svých krajanů, která se – soudě alespoň podle poplachu vyvolaného odpůrci imigrantů – řítí na tuto poklidnou středoevropskou zemi.

Jeden pokus a konec

Evropská unie loni zaznamenala celkem 660 tisíc žádostí o azyl, z čehož Syřané tvoří podstatnou část. „Prožíváme největší utečeneckou krizi od druhé světové války,“ mobilizují politici. Stovky islamofobů demonstrují s maketami šibenic na Václavském náměstí.

Něco tady ale nehraje. Když se podíváme do statistiky, zjistíme, že loni požádalo v Česku o azyl pouze 38 občanů Sýrie. Tedy devětkrát méně než Ukrajinců (332) a například 2,5krát méně než Kubánců (95).

Červencové rozhodnutí vlády do konce roku 2017 přijmout 1500 uprchlíků, z nichž většina bude zřejmě pocházet právě ze Sýrie, sice počet azylantů z řad Anásových krajanů v Česku zvýší, to množství je ovšem tak malé, že průměrný tuzemský xenofob má jen minimální šanci, že se s některým z nich potká.

Navíc, pro většinu běženců z Orientu a Afriky Česko vůbec zaslíbenou zemí není, ocitají se tu spíše z nouze či nechtěně. Ti, co sem dorazí a k zemi knedlíků nezahoří náhlou láskou, se asi v dohledné době budou chtít přesunout jinam. Tam, kde je vyšší životní úroveň, méně nevraživosti vůči cizincům a kde třeba už mají své příbuzné.

Celé rozsáhlé téma o uprchlících v Čechách čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.