Yetti mezi politickými sliby

Jelikož se blíží období voleb, a to voleb do krajů a také již voleb do Poslanecké sněmovny a ty přinesou jako obvykle politickou kampaň plnou rozmanitých slibů, zahlcenou silnou potřebou sebeprezentace a zaměřenou více na politický marketing než nabízející opravdová témata a možnosti jejich řešení, pokusím se upozornit na některá, dle mého soudu stěžejní, témata, o která bych se následně mohl pobavit nejen s mými voliči, ale i širokou veřejností. Dnes se věnuji tématu zdanění a daňové soustavě jako takové.

A začnu rovnou evergreenem slibů politiků a to zjednodušením naší neobvykle komplikované daňové soustavy. Zjednodušení daňové soustavy, to je takový „yetti“ mezi politickými sliby – pořád o něm někdo mluví, ale ještě nikdy ho nikdo neviděl. Ano, jedná se o záležitost, která je nutná, ale jejíž zavedení je pro každou politickou stranu nebo koalici maximálně obtížné, a to i přesto, že existuje jen málo opatření, která by dokázala relativně bezbolestně a přitom účinně pomoci všem ekonomickým subjektům.

Dle mého je základem zjednodušení daňové soustavy sjednocení odvodů daní, sociálního i zdravotního pojištění do jedné platby. Vždyť není důvod, proč vybírat tyto platby odděleně a ještě k tomu dvě z nich zbytečně klamavě nazývat pojištěním, ačkoliv všichni víme, že se o žádné pojištění nejedná. Jsem přesvědčen, že pokud by se sjednotily tyto platby do jedné, podniky i soukromé osoby, by získaly mnohem jasnější přehled o míře svých daňových povinností, přirozeně by se zlepšil výběr daní, a určitě by se zmenšily náklady státu na správu a výběr daní. Zlevnila by se cena práce, což by vedlo k udržení současně velmi příznivé situace na trhu práce. A negativa? Opravdu žádná nevidím…

Je zřejmé, že od ČSSD nebo jiné levicové strany nemůžeme zjednodušení daňové soustavy očekávat, protože pro ně je životně důležité, aby se v problematice daní nikdo nevyznal, aby poplatník vlastně ani nevěděl, kolik platí a současně, aby při změně některého z parametrů bylo jen obtížně možné vysledovat celkově se měnící daňovou povinnost a to zejména při jejím růstu. Je to tedy na nás, na pravicových stranách, abychom překonali neochotu, respektive našli odvahu podniknout tento zásadní krok a na rozdíl od minulých období opravdu daňovou soustavu zjednodušili.

Samozřejmě když už mluvím o daňové soustavě, musím se vrátit ke dvěma neuralgickým bodům, které se táhnou s ODS od minulého volebního období. Ten první je solidární daň. Tato nepřijatelnost – jinak to opravdu nazvat nelze – za kterou je bohužel zodpovědná vláda ODS, a která je naprosto učebnicovým příkladem z učebnic ilustrujícím teorii západky (daň, která se zavede, byť jako přechodná, již nikdy nezmizí) musí prostě být zrušena. Tato daň byla zavedena v době ekonomické krize a naprosto ztrácí svoje opodstatnění v době nynější. Jednoduše pryč s ní.

Druhý nešvar, který zavedla ODS během svého vládnutí, je daň z nabytí nemovitostí. Tedy přesněji ODS za svého vládnutí zvýšila její sazbu a změnila pravidla jejího vybírání. Nyní je však čas tuto daň zrušit úplně – nejenom, že se jedná o nemorální daň z již jednou zdaněných peněz, ale je to také daň, jejíž příspěvek do státního rozpočtu, i s ohledem na výdaje spojené s jejím výběrem, je nevýznamný. K čemu je taková daň?

Tyto změny v daňové oblasti je třeba provést v krátkém časovém horizontu. O dalších změnách v daňové oblasti, ať už v sazbách, či ve struktuře samotných daní je třeba vést debatu, aby konečná struktura, resp. výše sazeb byla na delší časové období stabilní. Unáhlené, nesystémové změny (např. 3. sazba DPH, debaty o pivní dani, atd.) jsou možná ještě destruktivnější, než samotné vysoké sazby. Proto se mi líbí myšlenka daňového moratoria. To znamená, že po provedení změn v daňové soustavě by se uzákonilo, že po dobu např. 3 let by se zakázaly další změny. Tím by se zcela jistě zlepšila stabilita celého systému a umožnilo by to daňovým subjektům podnikat bez dalších obav, co si na ně politici vymyslí příště.