Hledá se nástupce legendárního „Prasete“

Milovníci bitevního letadla A-10 Thunderbolt II, známého pod přezdívkou „Warthog“ („Prase bradavičnaté“), si mohou na pár let oddechnout. Vyřazení ikonického stroje se odkládá, neboť odchod ze služby se nyní plánuje až na rok 2022. Letectvo už také zadalo studii, která by měla nalézt optimální náhradu tohoto pořád efektivního letounu. Výsledný stroj by měl být schopný se zapojit i do účinné obrany proti tzv. hybridnímu válčení.

Stručně připomeňme, že bitevník A-10 poprvé vzlétl roku 1972. Vznikl na základě zkušeností z Vietnamu a kvůli očekávanému konfliktu proti přesile sovětských tanků v Evropě. Ohromný úspěch zaznamenal ve válce v Zálivu v roce 1991, hodně se ovšem osvědčil i v asymetrických konfliktech, zvláště v Afghánistánu. Návrh rozpočtu letectva USA pro rok 2015 ale obsahoval i vyřazení „Prasete“, jehož úkoly by měly převzít stíhačky nové generace F-35. Autoři návrhu však zřejmě nepočítali s tím, jakou bouři tím vyvolají.

Slavný A-10 má totiž zástupy podporovatelů, k nimž se řadí i mnoho členů Kongresu, a tak se možné vyřazení „Prasete“ stalo jedním z ústředních bodů celé debaty o rozpočtu. Do té potom zasáhl i konflikt na Ukrajině a boj proti Islámskému státu, do něhož US Air Force vyslalo také stroje A-10. Kontroverzní bod byl tudíž nakonec z rozpočtu vyškrtnut, slavný bitevník létá dál a jeho vyřazení se aktuálně plánuje až na rok 2022. Letectvo navíc přiznalo, že jeho skutečnou náhradou se F-35 nemůže stát a že bude třeba nalézt jiné řešení.

Obhájci F-35 jako perspektivního bitevníku (resp. náhrady A-10 v roli přímé letecké podpory) argumentovali tím, že pro tyto úkoly se na moderním bojišti daleko více hodí přesně naváděné zbraně. A jestliže přežití A-10 zajišťuje zejména jeho fenomenální fyzická odolnost, v případě F-35 by to měla být spíše rychlost a obtížná zjistitelnost. Jakkoli atraktivně mohou takové teze znít, odrážejí jen část mnohem složitější pravdy.

Program F-35 představuje nesmírně ambiciózní počin, který se ale potýká s velkými problémy technického, časového i finančního rázu. Letadlo vzniklo s úmyslem nahradit řadu jiných typů u tří složek ozbrojených sil USA i mnoha spojenců, a tudíž se jeho konstrukce nutně podřizuje spoustě kompromisů. A dokonce i kdyby ve finále opravdu fungovalo dle plánů, nemůže plnit zadání přímé vzdušné podpory s potřebnou efektivitou.

F-35 je totiž navržen především jako letoun pro relativně krátký (dny, nanejvýš týdny trvající) konflikt, v němž bude základním úkolem překonat protivzdušnou obranu nepřítele, zaútočit na dané cíle a opustit ohrožený prostor. Převládající druh konfliktů však nyní vypadá úplně jinak. Nepřítel sice nemá silné letectvo či protivzdušnou obranu, ale boje se táhnou dlouhé měsíce či roky a mají „hybridní“ charakter, takže se v nich kombinují postupy konvenční války, guerilly a terorismu. Stačí se podívat na Ukrajinu, Sýrii či Afriku.

Bitevní letoun v takovém konfliktu působí v prostředí vlastní vzdušné převahy, musí však nad bojištěm operovat delší dobu a útočit takříkajíc „na vyžádání“ od pozemních jednotek. Kromě toho je žádoucí, aby byl vysoce odolný a spolehlivý a dovedl fungovat bez rozsáhlé logistické podpory, pokud možno s malými provozními náklady. Jinými slovy, měl by zvládat přesně to, co vysoce sofistikovaný a náročný F-35 nedokáže.

Americkému letectvu však slouží ke cti, že ukázalo schopnost sebereflexe a uznalo svůj omyl. Dokládá to i nedávno zahájená studie, z níž má vzejít doporučení vhodné náhrady za A-10 pro konflikty, do nichž se F-35 nehodí. Mezi řešení, která mají údajně nejvíce zastánců, patří stroj s pracovním názvem AT-X, tzn. bojová modifikace nového proudového cvičného letadla T-X, které se nyní nachází ve fázi příprav výběrového řízení.

Vyzbrojené cvičné letouny plní bojové úkoly velmi často, jak koneckonců prokazuje třeba náš L-39 Albatros. Pro konflikty nízké intenzity může jít o postačující řešení a řada států ve třetím světě vlastně ani jiná „bojová“ letadla nemá. Navzdory tomu ovšem koncepce AT-X naráží na několik problémů. Rychlý a obratný cvičný letoun T-X má sloužit k výcviku pilotů stíhaček, a proto se svými letovými vlastnostmi samozřejmě musí blížit stíhačce, což samo o sobě značně zpochybňuje jeho vhodnost pro úkoly, jaké dnes plní A-10.

Tvrzení, že AT-X bude útočit přesnými zbraněmi a ochranu mu poskytne rychlost, se nápadně podobá argumentům ve prospěch F-35. Navíc stávající specifikace projektu T-X s podobnými akcemi nepočítají a jejich změna by nutně znamenala zpoždění a zvyšování ceny. Hypotetický AT-X by dost možná připomínal jakousi supermoderní obdobu L­-159, jenže v tom případě lze soudit, že pořizovací i provozní náklady by se nakonec moc nelišily od nadzvukových stíhačů, takže celá věc by se vrátila do bodu, z něhož vyšla.

Navíc zde pracuje faktor času, jelikož počáteční operační způsobilost základní podoby T-X se plánuje na rok 2024 a případný AT-X by jistě přišel ještě později. Proto získává podporu další alternativa v podobě lehkého bojového proudového letounu Scorpion. Firma Textron AirLand jej vytvořila spíš pro „chudší“ zákazníky, a proto s dobrým poměrem výkon/cena. Prototyp již létá a perspektivy „Škorpiona“ se hodnotí jako velmi nadějné.

Musí ale náhrada A-10 nutně používat proudový pohon? Málokdo si dnes vzpomene, že první návrhy bitevníků z konce 60. let počítaly především s turbovrtulovými motory. A nyní na trhu zaznamenávají velké úspěchy lehká turbovrtulová bojová letadla, která se ukazují jako ideální zbraně pro boj proti partyzánům, teroristům, narkomafii či pirátství. Mají dlouhou vytrvalost a poměrně malé provozní náklady, postačuje jim méně kvalitní zázemí a dají se vybavit širokou škálou senzorů a zbraní pro různé operace včetně bitevních.

Z hlediska původu může jít o příbuzné cvičných strojů, jako je tomu u nejúspěšnějšího letadla této kategorie. Brazilský A-29 Super Tucano již získal dvouciferný počet zákazníků, mezi něž patří dokonce i americké letectvo, které tato letadla postupně předává Afghánistánu. Obdobný původ má také AT-6 Wolverine, který vychází ze švýcarsko-amerického letounu T-6 Texan II a který se objevil i na loňských Dnech NATO. A jiné typy vycházejí ze strojů pro zemědělské práškování, jak ukazuje třeba IOMAX Archangel.

Turbovrtulové stroje pro „proti-partyzánské“ mise (COIN, Counter-Insurgency) vznikly již za vietnamské války, v níž byl úspěšně nasazen vůbec první takový typ, pořád velice nedoceněný OV-10 Bronco. Firma Boeing před několika lety oznámila, že opět zahájí jeho výrobu, kdežto americká námořní pěchota nechala roku 2012 tři tato „veteránská“ letadla zmodernizovat a již chystala i jejich zkušební bojové nasazení v Afghánistánu.

Tehdy na to Kongres odmítl uvolnit finance, ale o to větší šok přišel v březnu 2016, když bylo oznámeno, že dva OV-10 byly po tři měsíce nasazeny v boji proti Islámskému státu! Letectvo neuvedlo podrobnosti, patrně však šlo o už zmíněné modernizované stroje a operace probíhaly z letišť na území Kurdistánu. Výsledky byly údajně vysoce pozitivní a mají přispět k debatám na téma perspektivního řešení přímé letecké podpory.

Navíc se dá očekávat, že se vyřazení A-10 stejně ještě odloží. V tom případě by dostala šanci i poslední alternativa, kterou má ona studia zkoumat, a sice návrh, aby na místo „Prasete“ přišel „clean-sheet design“, tj. zcela nová konstrukce. Pokud si dovolíme malou spekulaci, optimální řešení by asi nabídl pancéřovaný turbovrtulový bitevní stroj, patrně vzdáleně podobný OV-10. V případě cenové dostupnosti by byl jistě atraktivní i pro další země, mezi něž se kvůli hrozbě „hybridní války“ řadí také státy střední a východní Evropy.