Z uprchlíků děláme ekonomické. Snáz se nám lifrují zpět

Pokud by měl někdo zájem obeznámit se se současným mediálním tématem číslo jedna podrobněji, hlouběji a hlavně diferencovaněji, než jak nabízí až příliš často příliš hysterické zpravodajství, lze mu doporučit knihu, kterou v těchto dnech vydalo nakladatelství Knaur TB: Schiffbruch. Das Versagen der europäischen Flüchtlingspolitik [Ztroskotání. Selhání evropské azylové politiky].

Autoři, odborníci na problematiku lidských práv, Wolfgang Grenz, Julian Lehmann a Stefan Keßler přistupují k tématu z hlediska historie a současného stavu právního rámce práva na azyl. Nejprve několika jednoduchými výčty rozmetají představu (tak často k nalezení v názorech nejrůznějších, i veřejně vlivných osob), že totiž a) nejde o žádné válečné uprchlíky, nýbrž o ekonomické migranty toužící pouze zneužívat sociální systémy evropských států, a b), že v případě syrské, súdánské a středoafrické občanské války se jedná o konflikty vzdálené natolik, že se nás netýkají.

V roce 2014 vyhlásila Organizace spojených národů poprvé od svého založení v roce 1945 čtyřikrát humanitární stav nouze – pro Irák, Jižní Súdán, Sýrii a Středoafrickou republiku; všechno země uprostřed občanské války. Poprvé od druhé světové války dosáhl počet válečných uprchlíků uvnitř hranic vlastní země a mimo ni padesát milionů osob. Z Libye na italský ostrov Lampedusa, který se už stal symbolem celého problému, je to pouhých 300 kilometrů vzdušnou čarou – jako z Berlína do Hannoveru (nebo z Prahy do Ostravy) . Z Kypru do Sýrie je to ještě méně (jako z Prahy do Hradce Králové). Je to podobné, jako bychom stáli na křídových útesech na Rujáně a na druhém břehu ve Švédsku zuřila válka.

Ženevská konvence

To, že lidé hledají útočiště před hrůzami války, není nové – a není také nové, že to smějí dělat. Autoři knihy začínají svou práci o evropském právu na azyl už v antice – není to proto, aby předvedli vzdělanost, ale aby ukázali, že právo na útočiště je staré téměř tak, jako kultura, která tvoří základ naší, evropské identity. V devatenáctém století dosáhl koncept práva na útočiště vrcholu – právo na azyl se stalo nejen výrazem státní suverenity, ale i tímto státem zosobňované humanity. Téměř ve stejném okamžiku selhali její nositelé tohoto konceptu, moderní státy, tváří v tvář uprchlíkům z území ovládaných nacistickým Německem.

Dnešní systém pravidel pro poskytnutí azylu, Ženevská konvence z roku 1951 a její dodatek z roku 1967, je reakcí právě na toto selhání. A Evropa selhává znovu. Podle autorů knihy je to dáno celou řadou faktorů, některé z nich jsou právního charakteru, především pak zostření podmínek práva na azyl v reakci na uprchlické vlny z válek osmdesátých a devadesátých let, především pak pravidlo „bezpečné třetí země“, kterému například Německo v roce 1993 dalo povahu ústavního zákona. Dalším významným faktorem je pak nedokončené a nedokonalé sjednocení práva na azyl na evropské úrovni, způsobené trvale rozdílnými stanovisky Evropského parlamentu a Rady Evropy. Dokončení úkolu sjednocení azylového systému v Evropě tak stále víc padá na soudní moc, kam se přesouvá z rukou politiků, toužících co nejdříve odhodit horký brambor rozhodování, které by jejich voliči nemuseli chtít pochopit.

Autoři knihu uzavírají návrhy na řešení: otevření legálních cest do Evropy například prostřednictvím humanitárních víz, a možnosti přesídlení, především pokud jde o syrské uprchlíky – azylová politika sice není imigrační politika, ale v žádném případě bez ní nemůže fungovat.

Budou ale mít jak evropští, tak i národní politické elity odvahu začít uvádět taková řešení v život? I velmi povrchní pohled na stav veřejné debaty a voličské nálady v jednotlivých zemích Evropské unie nedává mnoho naděje. Tak například právě proběhnuvší zemské volby v Rakousku přinesly jednoznačné výsledky. Radikálně pravicová strana FPÖ (Svobodní), tradičně agresivně se vymezující proti „cizincům“, získala nejvyšší počty hlasů právě v těch obcích, které figurovaly ve spolkové politické debatě o založení nových center příjmu uprchlíků. Jde většinou o obce, v nichž dosud žádní uprchlíci nejsou – o to větší je ovšem snaha opřít se o tu politickou reprezentaci, která slibuje, že daný stav zajistí i nadále.

Nejenom, že pro tyto lidi není prvořadý společný dům Evropa, ale není pro ně ani prvořadý společný dům Rakousko. Právě tak jako se na evropské úrovni brání plánovaným kvótám jednotlivé státy (mezi nimi za užití dramatické rétoriky i Česká republika), brání se v Rakousku podobným kvótám na úrovni státní jednotlivé regiony až i jednotlivé obce.

Obojí znamená rozpad konceptu nejen mezinárodní evropské solidarity, ale i solidarity - dalo by se říci -národně státní. Samotné základy této solidarity, totiž společně sdílená identita se pod tlakem nové regionalizace, které se někdy říká nový nacionalismus, začínají rozpadat stále rychleji. Tento rozpad je o to hrozivější, že uprchlický problém se nachází přímo v srdci ideje, která stála u zrodu poválečné sdílené evropské identity a i poválečné identity jednotlivých evropských zemí.

Na konci devadesátých let minulého století razil historik Dan Diner myšlenku, že významným faktorem identity „nové“ Evropy, vzniklé po pádu Berlínské zdi 1989, byla právě sdílená vzpomínka na holokaust jako civilizační selhání, jehož dějištěm právě tato Evropa bez výjimky byla – kromě holokaustu měly její jednotlivé části, především původní západní a nově příchozí „východní“, celkem málo společného.

Vzpomínka na holokaust byla jako identifikační koncept, aktuální na Západě cca od šedesátých let, doplněna o vzpomínku na zločiny stalinského Sovětského svazu, která ovšem v kolektivní morální paměti nikdy nezaujala místo, jež by bylo s kulturou paměti holokaustu i jenom částečně srovnatelné. To znamenalo pro sdílenou evropskou identitu formovanou podstatně péčí o vzpomínku na minulé zlo ve smyslu „nikdy více“ problém – nově příchozí státy Evropské unie, ani jejich elity nikdy takto postavené ideové kořeny nepřijaly a začaly místo toho pěstovat svoje.

I tady je třeba hledat příčinu rozkladu veřejné debaty na téma evropská identita a naše místo v ní, který lze bez potíží pozorovat v České republice téměř od momentu jejího vstupu do EU. Aleida Assmannová, významná německá odbornice na dané téma, připomíná v té souvislosti výrok polského velvyslance v Německu Janusze Reitera: Co se týče minulosti a jejího identifikačního potenciálu, je Evropská unie rozštěpený kontinent. Před rozšířením EU na východ dělila hranice EU a východní Evropy. Teď probíhá tatáž hranice uvnitř jednotlivých společností této rozšířené EU.

Tato rozštěpenost se projevuje čím dál tím silněji právě v rámci stále závažnějšího problému s válečnými uprchlíky z Afriky a Blízkého východu. Na jakých základech je vlastně Evropa schopna a oprávněna společně jednat? Do jaké míry může při řešení tohoto problému obětovat svůj vlastní etický nárok, který ji z velké části legitimuje, aniž by to ohrozilo samotnou její podstatu? To jsou otázky, jejichž závažnost chápe valná část západní inteligence, ale které málokdy chápou intelektuální elity východní části Evropy, protože je pociťují jako importované zboží, neidentifikují se s nimi.

Rozdílné chápání tedy v zásadě není způsobeno tím, že by příslušníci „západní“ inteligence byli levicově nebo politicky korektně naivní a příslušníci „východní“ inteligence mnohem poučenější a historicky zkušenější, jak se tento problém někdy v českých médiích definuje. Je způsobeno hlubokým vzájemným neporozuměním vztahu k minulosti a jejího formativního místa v poválečné evropské identitě.

Označit válečné uprchlíky za ekonomické přistěhovalce těšící se na evropský sociální stát je paradoxně jednou ze strategií, která má umožnit vyhnout se fatálnímu rozhodování ohledně vlastní identity. Pokud jsou to jenom lidé hledající výhody a nikoliv lidé, kterým jde o život, je možné je vrátit zpět do zemí, odkud přišli, aniž by to znamenalo, že jsme právě prohráli sami sebe – že děláme přesně to, co se dělo ve druhé světové válce.

Pokud totiž děláme přesně to, co se dělo ve druhé světové válce, ztrácí vzpomínka na holokaust jako nejsilnější identifikační moment poválečné Evropy smysl. Úcta k hrdinům z té doby, jako jsou Raoul Wallenberg či sir Nicholas Winton, ztrácí smysl. Hodně z toho, co dnes tvoří etický rámec našich životů, naši hodnotovou historickou paměť, ztrácí smysl.

Je celkem jisté, že (například v Čechách) bychom tuto ztrátu smyslu Evropy nemuseli nejprve ani zpozorovat. Nikdy jsme ji moc nechápali a kromě toho netvoří až na výjimky součást naší každodennosti. I proto vlastně vypadá jako abstraktní konstrukt, žijící v hlavách hrstky politicky korektních, většinou západních, nebo když už našich, tak „havlistických“ intelektuálů, nemajících nic jiného na práci. Domníváme se, že jako takový nemá tento konstrukt žádný vliv na budoucnost našich obcí, krajů, státu a kontinentu.

Nic by nebylo větší chybou, než myslet si právě tohle. I když se teď a tady jedna konkrétní obec, region, nebo stát ubrání tomu, aby v jejím (jeho) katastru otevřeli uprchlický tábor, bude to Pyrrhovo vítězství. A zhořkne rychleji, než kdo z nás čeká.