Smutek Havlových ‚sirotků‘

Copak by dneska asi říkal Václav Havel? Člověk čas od času zaslechne tuhle otázku. Dnes, ve čtvrté výročí prezidentovy smrti, možná častěji. Spekulovat na to téma si, pochopitelně, netroufám, dovolím si jen předpokládat, že by se Havlovi slova k dnešní situaci hledala těžko. Asi jako každému, kdo vnímá její vážnost a komplikovanost, s níž se vzpírá být směstnána do natvrdlých sloganů, jimiž je tu promořený vzduch. Jistě by nepovzbuzoval lidi k nenávistnému a vražednému fantazírování, spíš by byl předmětem upatlaných pomstychtivých představ, v jistých kruzích se jako nadávka ujalo líbezné slůvko „havloid“. Ale hlavně. Jak velkou váhu by ta slova ve společnosti měla, byl by dnešek nějak výrazně jiný, kdyby byl Václav Havel ještě naživu?

Na demonstracích, kde se protestuje třeba proti současné hlavě státu, se často objevují Havlovy portréty, osobnost prvního českého prezidenta je stavěna do protikladu vůči rétorice a vůbec stylu současné hlavy státu. Je to na místě jako připomínka, způsob přihlášení se k nějakým hodnotám, nebo jak dát najevo, že si člověk taky pamatuje, není jenom stržený proudem rozptýlení, vzruchů a informací. V pohledu na zástup či skupina lidí, která čtyři roky po prezidentově smrti skanduje „Ať žije Havel!“ ale působí spíš smutně, je v něm cosi osiřelého, ztraceného, možná taky bezradného.

První prezident nikdy nestál v čele skutečně politické síly, havlovský okruh byl právě jenom okruh, neformální a velmi volné společenství, jež se po jeho smrti fakticky rozpadlo. Asi nemá význam ho v nějaké podobě obnovovat, ve sféře praktické politiky po sobě Václav Havel velké dědictví nezanechal, ta jeho politika byl uzpůsobená pro jednu osobnost a na domácím poli byla taky úspěšná spíš omezeně. Pokud by „sirotci“ po Václavu Havlovi chtěli být něčím víc než skupinou nostalgiků, marně vyvolávající obraz iluzorních dobrých časů, musejí prezidentovo dědictví nejenom udržet při životě, ale taky překonat. Nesnít o dalších reprízách kusu, jehož derniéra už proběhla, a který byl navíc založený na osobnosti odešedšího protagonisty. Místo toho třeba zkusit něco trvalejšího zorganizovat. A z prezidentova odkazu si vzít třeba taky Havlův respekt k jazyku, jeho někdy až úpornou snahu formulovat přesně. V době facebookové rychlopalby by se zrovna tohle někdy hodilo. A vlastně – o jednom by Václav Havel v téhle době asi promluvil. Zvlášť v tomhle předvánočním čase. Myslím, že o pokoře. Jeho sklon dovolávat se velkých hodnot mohl někdy působit přepjatě, ale zrovna teď by nějaké takové mohlo s autoritou zaznít. Možná by stejně nikdo neposlouchal, přinejmenším by se tím ale nic nezkazilo.