Poezie pohledem svrchu

Nová sbírka Víta Slívy Návrší vychází tři roky po předešlé knížce Račí mor a celkově jde o autorovu sbírku jedenáctou. Jistotou předložených veršů je u tohoto autora již tradičně srozumitelnost a ochota podělit se o své vidění světa a předat ho dál – ostatně u kantora je to pochopitelný tvůrčí rys.

Vít Slíva patří k autorům „starého světa“, kteří usilují o sevřený názor a neustále hledají, jak ho vyjádřit lépe než v předešlém pokusu. Vyskytuje se jich takových v tuzemské poezii poskrovnu a většinou mají moravské kořeny a harmonický vztah k víře. Snad proto to trvání na tradici. Ostatně Návrší je k čtenářům vypraveno krom jiných doplňků s černobílou fotografií Josefa Valenty na jedné z chlopní obálky, na níž je Slíva zachycen, jak ve svém bělavém plnovousu a stejně zbarvené kštici, v džínové košili a bílém tričku stojí na louce někde na kopci a v zamyšleném zachmuření sleduje cosi v dáli. Za ním vidíme ještě druhý, zalesněný kopec – a mezi stromy vystupuje ves a kostel.

Je to obvyklé básníkovo zobrazení, takhle anebo podobně je zachycen na nejedné momentce. (Jak by se řeklo soudobým sloganem: Slíva byl guru dřív, než to ještě bylo sexy.) V samotě pozoruje okolí svého kopce a promýšlí a nově nazírá podněty, na něž dohlédne. Taková je i jeho poezie. Stále táž, bez překvapení, soustředěná na nalézání nepoznaných kombinací veršů a rýmů, ráda opřená o zachycování zvuků a někdy přešlechtěná zálibou ve věnováních, vysvětlujících podtitulcích či hrách s fonty nebo interpunkčními znaménky. Přitom zůstává klidná a zaražená v místě jako básník na fotce.

Lpění na opakování postupů vyzkoušených v předešlých sbírkách není nedostatek schopností, jak bychom to mohli konstatovat u jiných autorů; u Slívy je to důraz na setrvání a zarputilost přesvědčení. Nemá smysl zabývat se v životě něčím víc než pohledem z kopce – protože v něm je přítomen veškerý čas i prostor. Budoucnost prohlížíme, minulé rekapitulujeme vzpomínkou a vše se děje teď a na dohled kolem dokola.

Slíva patří k autorům „starého světa“, kteří usilují o sevřený názor a neustále hledají, jak ho vyjádřit lépe než v předešlém pokusu. Jeho poezie tak zůstává stále táž, ale nikoli jako neumění, nýbrž jako zarputilý názor.

Převládají tedy krajinné motivy a těžko se divit, že první pojmenovaná báseň sbírky se jmenuje Blesk a popisuje podobu tohoto stání na vršku: „Jako když prozřeš, / a nemáš co říct; / marně tě hrom bouchá do zad. // Minulost, tlustý ovád, / bodá tím víc, / čím blíže je bouře.“ Úhrnem se povedla místa jednoznačná: „Mží, / mrholí, // a potom už přes hubu chlístá.“ Ale samozřejmě jako v jakémkoli jiném nezřízeném osamocení lze rovněž v tom Slívově číst smysl pro dojetí a kýč, třeba: „Léto // V létě přemnožených vos / duří oblak jako nos / opíchaný osinami. // Oheň přemnožený stohem slámy.“

Najdou se ale i dlouhá a nerýmovaná čísla, obsahem nejčastěji vzpomínky na rodinu nebo dětství. Návrší je ovšem sbírka silné kompozice a nenápadných vymožeností, například na stránku přesně v její půlce čeká čtenáře přestávka. Po verších „Sníh padá, / zem stoupá. // Ticho.“ následuje prázdná strana. A celá kniha končí rovněž promyšleně – těžko rozsoudit, zda ironicky, nebo prostě – básní jednoho hesla a jednoho verše, zhodnocením svého psaní i přednostním rozhovorem s kritiky (ze souboru Posmrtné polibky): „Křivky jedna kružnice.“ Pokoušet se dál rozumovat nad autorem, který má sám sebe tak dobře přečteného, by byla marnost.

Vít Slíva: Návrší, vydalo nakladatelství Host v roce 2014. Cena: 219 Kč