Generační střet o Španělsko. Mladí se bouří proti starým

Každé další volby potvrzují, že Evropa prochází po krizi eura a migrační krizi zlomovým obdobím. Ve Španělsku v neděli podle prvních odhadů zvítězili vládnoucí lidovci premiéra Mariana Rajoye. Jenže to vítězství je tak slabé, že poprvé v historii demokratického Španělska, kdy se u vlády střídali v jednobarevných kabinetech levicoví socialisté a pravicoví lidovci, bude muset mít země nějaký koaliční kabinet. A ten se bude sestavovat dost těžko.

Lidovci získali podle prvních odhadů mezi 114 a 124 mandáty. Za většinou v parlamentu s 350 členy tedy zaostávají přinejmenším o více než padesát křesel. Druzí opoziční socialisté obsadí mezi 79 a 85 mandáty. Tradiční strany, které dosud zemi řídily, tak mají dohromady v nejlepším případě 209 mandátů, tedy necelých šedesát procent míst v parlamentu.

Těch dalších bezmála čtyřicet si mezi sebe rozdělí nové, protestní strany. Krajně levicový Podemos, inspirovaný řeckými marxisty z v Aténách vládnoucí Syrizy, získal mezi 70 a 80 mandáty. Strana Ciudadanos (Občané), představující středopravou alternativu k lidovcům se silně antikorupční rétorikou, dostala mezi 46 a 50 křesly.

Podemos a Ciudadanos jsou alternativami současného establishmentu zleva i zprava. První brali hlasy socialistů. Druzí, více do středu mířící, přebírali klasické levici i pravici. Čistě početně je teď zřejmé, že není možné sestavit ani pravou ani levou vládní koalici. Když vyloučíme možnost, že by lidovci šli dohromady s radikály z Podemosu, zbývá velká koalice lidovců a socialistů nebo nějaká forma menšinového kabinetu.

Podemos vznikl začátkem roku 2014 a o čtyři měsíce na to už získal ve volbách do Evropského parlamentu pět křesel. Letos v lednu byl dokonce v průzkumech krátce nejsilnější stranou v zemi. Pak jeho novost zastínili jednak vlastní problémy s financováním a také nástup konkurenčních Ciudadanos. Ti jsou na politické scéně noví jen zdánlivě, v Katalánsku působí už deset let. Obě strany spojuje protest proti establishmentu, hodnotově jsou ale konzervativní Ciudadanos a progresivisticko radikální Podemos protiklady.

O výsledku rozhodoval finiš posledního týdne, ještě na jeho začátku nebylo 41 procent Španělů rozhodnuto, komu dá hlas.

Ve Španělsku, které stojí stranou současné migrační laviny valící se do Evropy, a své potíže v enklávách a na Kanárských ostrovech si vyřešilo před lety, nerozhodovalo narozdíl třeba od Francie nebo Polska současné nejožehavější evropské téma.

Volby více než přistěhovalecká krize ovlivnila krize eura, nebo přesněji řečeno frustrace z jejich následků. Přestože se právě Madrid vydával za příklad, jak se dá z potíží společné měny zotavit, ukazuje se, že to zdaleka tak snadné není. Za posledních pět let, tedy od začátku akutních potíží, španělská ekonomiky nikdy nerostla o více než 1,6 procenta. Momentálně stoupá, ve srovnání třeba s námi nebo Německem, o ubohých 0,8 procenta. Tvrdé reformy, nad nimiž zastánci eura jásali, a celkem důsledná vnitřní devalvace, tedy škrtání platů, stáhly zemi do deflace 0,3 procenta. To nevěští nic moc dobrého. Nezaměstnanost klesla, na velmi vysokých 21,8 procenta. Snížila se i patologická nezaměstnanost mladých. Z lednových 52 na současných 47,7 procenta. Pro srovnání: v Německu je bez práce 7,4 procenta mladých, kteří dosud nikdy nepracovali.

A čísla zůstávají tak vysoká, přestože se tisíce Španělů vystěhovaly za prací právě do Německa nebo Británie. Vysokoškoláci tam ochotně pracují v barech, protože doma nevidí žádnou perspektivu. Kdo by ji také při padesátiprocentní šanci, že po škole skončím bez práce, viděl?

Právě tahle frustrace se projevila ve volebním generačním střetu. Většina mladé a střední generace dala hlas novým, protestním stranám. Podemos zvítězil mezi lidmi do pětatřiceti let. Ciudadanos v generaci mezi 35 a 45 lety. Vítězní konzervativci i socialisti zůstali stranami pro staré. Mnoho z nich má totiž z dob jejich vlád i přes všechny reformy garantované jistoty typu chráněných pracovních míst. Na úkor mladých. Konzervativci měli podle průzkumů skončit až čtvrtí mezi generací pod pětačtyřicet. Naopak zvítězili v generaci 65 plus. Podporuje je více než polovina z nich.

Pro obě nové strany hlasovala většina prvovoličů, což je dost výrazný signál. Španělé totiž mají ve zvyku zůstávat u strany, které si vybrali při své první volbě v životě. Takhle výrazný střet generací zatím volby v žádné jiné evropské zemi neukázaly. Dělící linie jsou jiné u nás, v Německu, Francii, Polsku i třeba Británii. Se stárnoucí společností a zhoršujícími se demografickými vyhlídkami se ale generační střet může opakovat stále častěji.