8 Výstava sangvinika s fotoaparátem

Karel Cudlín: fotografující chasid ze Žižkova

Témata: , ,

Ve Špálově galerii na pražské Národní třídě bylo ve čtvrtek v podvečer tak husto, že lidé přetékali na chodník. Důvodem srocení byla vernisáž výstavy fotografií Karla Cudlína, kterou provází vydaní knihy v nakladatelství TORST.

Kniha je bilanční, výstava průřezová. Obě se ohlížejí za čtyřiceti lety s fotoaparátem. Představují vývoj od mladíka po pětapadesátníka. Od hocha, který se nestal doktorem, jak si jeho tatínek, lékař přál, ale začal fotografovat kremace, taneční v Lucerně a žižkovské cikány, po muže, který objel kus světa, přičemž dva kouty poznal na dřeň: západlé kopce západní Ukrajiny a Svatou zemi, Izrael.

Kdo na Karla Cudlína natrefí, oblíbí si hned pro jeho šťastnou a otevřenou povahu. Je to sangvinik s fotoaparátem. Jeho nenucené způsoby a věčný úsměv mu otevírají dveře, které by byly před jinými zůstaly zavřené. Lidé, které fotí, poznají, že před ním mohou zůstat sami sebou a dál se věnovat svým věcem: pít kořalku, civět do prázdna, modlit se nebo se prohánět na koni po mongolské stepi. Jako mladík začínal jako fotograf rozkopaných pražských ulic a ošklivých bufetů, fotil pubertální mládež na diskotékách, uhrovité a zpruzené vojáky v přijímači (to bylo to extrémně strašlivé období vojenské šlužby, cosi jako kriminál), lidové slavnosti a komunistické manifestace, kde zachytil vyhaslé tváře lidí, kteří si přestali vážit sami sebe. Byl to sociální dokument pozdního socialismu, doba tak ošklivá, že byla až fotogenická. Významnou epizodu Cudlínova zrání tvoří brigáda u pohřební služby, kde vznikl cyklus s kremační tématikou: nelákala ho zde morbidita, ale právě jakási zbytková humanita, poslední věci člověka, které potřebují jiného člověka, aby byl u toho a zařídil to. Jako zaměstanec družstva Fotografia pak pracovně navštěvoval maturitní plesy v Lucerně, kde jednak měl své smluvní povinnosti, ale fotografoval si i pro sebe, díky čemuž vznikl skvělý sociální dokument o české mládeži 80. let, tady o dnešních padesátnících. Není to nijak lichotivý pohled…

Cudlín pak vystudoval FAMU a na čas byl zaměstnán v časopise Mladý svět, ve kterém se koncem osmdesátých let připouštěla i jakási zdrženlivá společenská kritika. V té době vznikají asi nejpolitičtější Cudlínovy snímky: momentky z komunistických parádenmaršů, tuhé tváře milicionářů, mávátková odevzdanost hodného stáda, které opět přišlo na Letenskou pláň. Mimochodem, nedávno Michal Horáček napsal, že když do Mladého světa přišel, byli tam všichni v KSČ – nebo kandidáti: tak to není pravda, Karel Cudlín (a fotograf Jan Šilpoch) tam nebyli.

Po roce 1989 se otevřel svět, do kterého se Karel Cudlín odhodlaně vydal. Nafotil odchod sovětských vojáků z Československa a opět díky své šťastné povaze se dostal do blízkosti Václava Havla, který se před ním choval stejně nenuceně jako žižkovští Romové…

Klíčové pro něj bylo přátelství s fotografem-ahasverem Vojtou Dukátem, se kterým začal jezdit na východ. Objevil pro sebe zakletý svět Zakarpatí a pak další části chudé a ubohé Ukrajiny, především venkovské a horalské, do jejíž často vrávoravě rozevřené náruče se soustavně vracel, většinou i několikrát do roka. Pak přibylo venkovské Polsko, Rumunsko, Kavkaz: Náhorní Karabach, Azarbajdžán… Někdy nad těmi fotografiemi drsných, zničených a ekologicky zmučených míst zatrne u srdce.

Ale Cudlín tam hlavně hledal a našel lidi, kteří uvízli v čase a kteří vláčejí svou existenci s odevzdanou pokorou a tichou urputností. Jako na té známé fotografii, kde vidíme muže v galoších, jak táhne na zádech dlouhatánský kmen stromu: muž se pod ním prohýbá, možná se až příliš posilnil kořalkou, ale jde a jde… a dojde. Cudlínovy černobílé fotografie se vyznačují zvláštní spiritualitou a nenásilnou náboženskostí. Fotí s mimořádnou citlivostí slavnosti, chorovody, poutě, bohoslužby. Klasické jsou scény modlících se lidí, lidí klanících se na obřadu, lidí zapalujících svíčku a tiše hledících na její plamen. On, dítě z pražské lékařské rodiny, v sobě objevil zvláštní empatii pro východní lidovou spiritualitu, od níž pak byl jen krok k náboženství židovskému, v tomto koutu světa zaniklému světu ortodoxních židů, jehož zbylé střípky a tiché znovuzrození v 90. letech zachytil.

Přirozeně, že další cesta pak vedla do Izraele, kde fotil „starý“ i „nový“ židovský stát, přičemž na jeho fotografiích vplývají oba komponenty do sebe. Cudlín má schopnost tu zemi tiše sledovat, emocionálně jí porozumět, přičemž umí i sáhnout do jejích bolavých ran. Zvláště jeho židovské fotografie obsahují humor, ozývá se z nich veselý chasidský smích, se kterým lze překonat cokoli, i něco tak beznadějně smutného jako je život.

Právě ten se ale má na Cudlínových fotografiích čile k světu. Je to život, který se přitom nedere vpřed, je často drsný, nemalebný, ale je v něm vitalita, vnitřní síla a také spiritualita, pro kterou má Karel Cudlín třetí oko: v srdci a ve svém fotoaparátu.

Karel Cudlín: Svůj k svému. Fotografie 1976 – 1996. Galerie Václava Špály, Národní 30. Praha 1. 1.7. – 28. 8. 2016.
Karel Cudlín: Fotografie, Photograps 1976 – 2016. Vydal TORST. Předmluva Jáchym Topol, doslov Luděk Lukuvka, 214 stran.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.