1 Komentář

James Bond jako inspirace pro diktátora Kima

Témata: , ,

Oblíbenou filmovou postavou diktátora Kim Čong-ila, otce toho současného Kim Čong-una, byl James Bond. Jestli to pro syna mělo nějaký význam, těžko říct, ale je s tím spojen zajímavý příběh, který neuškodí připomenout. Vypráví o něm kniha Kim Čong uvádí britského dokumentaristy Paula Fischera, kterou před třemi lety vydalo nakladatelství Argo.

Film, od té doby, co byl vynalezen, hraje v diktátorských (v severokorejském případě je lepší mluvit o režimu totalitním) režimech velkou roli. V případě Kima druhého (1941–2011) to mělo zajímavé osobní zabarvení. Byl filmovým fanatikem. Zatímco severokorejská filmová produkce zůstala na úrovni propagandistických agitek 50. let, on žil ve světě divokých filmových příběhů, které konzumoval v obrovském množství. Byl do nich tak ponořen, že se mu možná propojila filmová fikce s realitou, že se snad skutečně domníval, že za hranicemi jeho hermeticky uzavřené říše se odehrává totéž co v oněch bondovkách. Proto se rozhodl pro čin jako z Bonda: unést režiséra z nepřátelské země. K tomu skutečně v roce 1978 došlo...

Tím je právě zápletka knihy, „pravdivý příběh“ o uneseném jihokorejském filmaři, který měl Severokorejcům natočit filmy, za které se nebudou v zahraničí stydět.
Kim Čong-il žil ve snovém světě západních trháků, ale v realitě si musel vystačit jen s tím, který mu poskytovala domácí provenience – jeho milenkami byly pečlivě vybrané herečky a tanečnice. Už v roce 1967 byl jmenován (svým otcem Kim Ir-senem) ředitelem pro umění a agitaci, což splývalo v jedno. Byl tedy všemocným pánem nad filmem a v jistém smyslu i filmově budoval svou pozici a vliv. Právě tím, jak stylizoval otcův obraz do náboženského superkultu, upevňoval i svou vlastní moc a dodával svému režimu onu groteskně obludnou podobu, která v Severní Koreji panuje i za jeho syna.

S filmem tento malý a spíše co do schopností jiných než machiavellistických průměrný muž zažíval zřejmě něco, co si ani on, byť jinak všemocný vládce, nemohl dovolit. Jakési romantické snění o dobrodružství v mužném širém světě. Jeho oblíbenými filmy také nebyly žádné pokrokové a uvědomělé filmy, nýbrž to nejkapitalističtější narkotikum, právě série s Jamesem Bondem, s Rambem, Rockym etc., westerny a hollywoodské komedie.

Tuto vášeň mohl naplňovat samozřejmě jen jaksi privátně nebo v kruhu vyvolených, ve svém soukromém kině. Když v prosinci 2011 zemřel, zanechal svému podařenému nástupci – na různých nosičích – sbírku více než dvaceti tisíc západních filmů, které mu lifrovali pracovníci severokorejských ambasád, již měli za úkol filmy kopírovat, krást a posílat „drahému vůdci“ – to byla jeho titulatura ještě před nástupem do čela státu po otcově smrti v roce 1994. Pochopitelně žádný z oněch filmů se nedostal do severokorejských kin. Běžný Severokorejec v 70., 80., ale i v 90. letech neměl už představu, jak svět mimo jeho vlast, mimo ten nejlepší a na světě nejobdivovanější stát, vypadá. Neměl ji vlastně ani Kim, neboť jediným, či snad nejsugestivnějším zdrojem jeho informací o světě byly filmy – americké. Pochopitelně naprosto jiné a tak nedostižně přitažlivější a zábavnější než ty, které pod jeho komandem točili podřízení.
Z této kombinace iluzí a komplexu méněcennosti (nikdy samozřejmě nepřiznaného, neboť státní ideologie „čučche“ je naopak kvintesencí v podstatě rasistické představy o výlučnosti a výjimečnosti Korejců) vznikl plán unést nejuznávanějšího a nejschopnějšího korejského režiséra současnosti – Jihokorejce Sin Sang-oka (1926–2006).

Kim Čong-ilovým agentům se to podařilo už v roce 1978. Ještě předtím unesli jeho ženu, jihokorejskou filmovou hvězdu Čcho Un-hui, se kterou se režisér krátce předtím rozvedl. Severokorejci neměli nejspíš nejpřesnější informace. Přesto ji bývalý manžel hledal, takže podobně jako ji se agentům (převlečeni byli za hongkongské Číňany) podařilo vylákat do Hongkongu i jeho, tam jej strčit do pytle (jako v parodii na Bonda) a na lodi odvézt do lidově demokratické Koreje. Oběť únosu měla v Soulu za sebou hvězdnou kariéru, která však právě v těch letech začala stagnovat, a tak se dostala do finančních problémů. Z této okolnosti se pak vyrojily pochybnosti, dosud se o nich lze na internetu dosti dočíst, zda opravdu šlo o únos, zda Sin Sang-ok neodešel do Pchjongjangu, kde mu nabídli „neomezené“ prostředky, dobrovolně. Paul Fischer se snaží, myslím, že úspěšně, dokázat, že to bylo tak, jak Sin Sang-ok až do své smrti tvrdil, že byl skutečně násilím unesen, že v Severní Koreji, kde se znovu sešel se svou předtím rovněž unesenou ženou, dlel a pracoval nedobrovolně. Nejprve se snažil vzdorovat, dvakrát se pokusil o útěk, po druhém počítal s tím, že bude popraven, pak pochopil, že mu nezbývá než naoko spolupracovat. Deset let točil filmy, které se dosti vymykají ze severokorejského standardu. Jeden ze svých dvou nejúspěšnějších filmů – Posel, který se nevrátil – točil na začátku 80. let v Praze na Barrandově a získal za něj cenu na festivalu ve Varech...

Nejslavnější film, který se občas promítá na nočních projekcích klubových hororů a bizarních filmů (a je na YouTube), se jmenuje Pulgasari: požírač železa a jde o jakousi třídně uvědomělou variaci na japonskou Godzillu. Obluda Pulgasari se skutečně živí železem, takže sežere zbroj feudální armády, proti které povstanou utlačovaní rolníci. Obluda však ve své žravosti pokračuje, takže začne škodit i lidu, který se jí musí zbavit. Není vyloučeno, že sem ukryl režisér jinotaj proti kimovskému režimu…

Manželům se podařilo v roce 1986 spektakulárně utéct na americkou ambasádu ve Vídni, kam už je jako prominenty oklamaný Kim pustil. Žili pak ve Spojených státech a Jižní Koreji. Na deset let na dvoře Kima, milujícího film, vzpomínali jako na přízrak. Jak vzpomínal Kim, není známo. Asi zuřil.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.