Hrob Františka Kriegla je špatný hrob
Hrdina roku 1968 František Kriegel se nestal čestným občanem Prahy 2. Rozhodli o tom v pondělí zastupitelé pražské čtvrti, kde ještě dominuje pravice (ODS, TOP 09 plus jedno lokální sdružení).
Návrh vzešel od zastupitele za Zelené Michala Uhla, který tím už v uplynulých týdnech vzbudil vášně. Nejslyšitelnější hlas proti patřil starostce a poslankyni za občanské demokraty Janě Černochové: člověk, který byl v únoru 1948 zástupce velitele Lidových milicí a organizační tajemník KSČ v hlavním městě, a navíc po většinu následujícího dvacetiletí komunistický funkcionář či poslanec. Obhájci, jak se dalo předpokládat, zase připomněli, že jako jediný z unesených československých komunistů do Sovětského svazu nalezl v srpnu 1968 odvahu nepodepsat tzv. Moskevské protokoly, tedy faktické posvěcení okupace, pročež zbývajících jedenáct let života strávil pod policejním dohledem a v disentu.
Je to nešťastná debata. Fakt, že Kriegel patřil k důležitým kolečkům únorového puče, je neoddiskutovatelný, a ve chvíli, kdy se připomene tohle, těžko čekat řekněme od Konfederace politických vězňů něco jiného než veřejný protest. Současně ale o Krieglovi hlasují lidé, jimž se bude snadno moci předhazovat, že pokud oni sami byli před rokem 89 dospělí, neprokázali ani zlomek Krieglovy odvahy.
Výsledkem je dokonalé mediální zmatení. Už z prostého faktu, že debata o Krieglově životě byla spuštěna před 21. srpnem a nikoliv před 25. únorem, vyplývá, že rámec, v němž zrychlený soud nad životem proběhne, stejně budou tvořit tzv. československé události z roku 1968.
A je absurdní, aby se pitvalo mládí jednoho z mála hrdinů roku 1968, a souběžně se nikdo nezajímal o to, kolik drzostí musela letos mít místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková, když se postavila k mikrofonu 21. srpna na pietní akci před budovou Českého rozhlasu a zavzpomínala „na proměnu atmosféry, kterou srpen 68 přinesl“, nebo slovenský velvyslanec Peter Weiss, který vzpomínal tamtéž.
Stejně jako rok předtím nikomu nevadilo, když tehdejší premiér Jiří Rusnok 21. srpna zadeklamoval, že „stojí za to postavit se násilí, okupaci, lži“ a šéf Senátu Milan Štěch vyzval horní komoru k minutě ticha za oběti zákeřné invaze Varšavské smlouvy.
Ti všichni vstoupili kdysi do normalizační KSČ, jen Gajdůšková tak úplně nestačila, listopad 1989 ji zastihl ve stavu kandidatury. Jak to, že problém nejsou tito dodnes aktivní politici a diplomaté, ale dávné hříchy člověka mrtvého 35 let?
Nabízím spekulaci: protože tak to chtěl Michal Uhl - zastupitel na Praze 2, kam mu pomohli voliči Zelených a člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kam mu pomohli senátoři ČSSD a KSČM. Uhl se na jednání zastupitelstva podivil, jak to, že Kriegel vadí, a zasloužilí umělci normalizace, jmenovaní ÚV KSČ, ne.
Nepozorný posluchač by si myslel, že snad vyzývá k větší nesmiřitelnosti s pomocníky komunistického režimu, než je zvykem. Ale Uhlovo vystoupení směřovalo trochu jinam. Kriegla vylíčil jako upřímného politika z rodu těch, „kteří dělají těžká a statečná, byť z povahy věci rozporuplná rozhodnutí.“ O chvíli později se ukázalo, že k těmto statečným, byť rozporuplným rozhodnutím Uhl řadí i únor 1948.
Františka Kriegla si evidentně vybral proto, aby pravicovým bolševikům, jak se v kruzích české intelektuální levice už pětadvacet let říká, způsobil zmatek v hlavách. Volba ovšem padla na hraniční, naprosto atypický životní příběh, zatímco lidem, jako je Michal Uhl, jde o plošné zpochybnění takových „primitivně antikomunistických“ postřehů, jako že komunismus byl čtyřicet let totalitním režimem a že by se po celou tu dobu neudržel bez vyvolávání strachu. A z nějakého důvodu jim jde o to při každé možné příležitosti demonstrovat, že věci, ach, nebyly tak černobílé.
Debatéři na téma čestného občanství pro Františka Kriegla ANO/NE se proto možná stali herci v jiné hře, než v jaké si mysleli, že účinkují.
