Kam směřují lidská práva

Euroamerická civilizace byla postavena na základech Řeckého realismu a vědy, Římském právu a Židovsko-křesťanské víře. Je otázkou, zda šlo jen o dílo náhody, nicméně všechny tyto tři pilíře se dařilo udržovat v určité rovnováze. Zásadním zlom, či spíše přerod, přišel ve čtvrtém století našeho letopočtu, kdy dochází k postupnému rozdělení křesťanství na východní a západní.

Východní část se zabetonovala ve vnějších formalismech víry a v neměnitelných dogmatech. Ta západní, především díky svatému Augustinovi, směřovala víru do nitra člověka, do jeho vnitřního rozvoje, do snahy celoživotního růstu k lepšímu já, do vnitřního konfliktu sama se sebou, s Bohem uvnitř člověka, k vnitřnímu dialogu založenému na rozporech chtění a morálky, na směřování k lidství a tím k Bohu.

Ne vždy to bylo takto, ne vždy se instituce církve stavěla k těmto tezím pozitivně, nicméně myšlenky a vliv svatého Augustina již nikdy nedokázala změnit.

Morálka, lidství a humanismus byl budován na lidských „povinnostech“ resp. přikázáních, která měla člověku pomoci formulovat svůj vnitřní život, pevně zakotvit sama sebe ve společnosti, světě a vesmíru.

Tak, jak upadal význam církve jako instituce a jak narůstaly poznatky člověka o světě, vesmíru a hmotě, začala naše civilizace ztrácet pokoru a narůstalo sebevědomí a nakonec již i pýcha a doslova titanismus, kdy se současný člověk v Evropě či Americe staví na úroveň Boha.

Vznikla instituce základních nezcizitelných lidských práv, která stále ještě stavěla na humanitě, úctě k člověku a ještě respektovala jeho postavení ve světě.

Nicméně přelom století a začátek 21. století začal na tato práva nabalovat další a další teze, které již nemají s hodnotami původní Euroamerické civilizace nic společného. Novodobá „progresivistická“ lidská práva stojí na sebestřednosti, pýše a představě, že člověk stojí výše, než Bůh a může si dovolit cokoliv. Tedy i měnit přírodní (fyzikální i biologické) zákony pouhou legislativou.

Důsledky tohoto „titanismus“ začínáme pociťovat všichni. Klasická morálka postavená především na lidských (či Božích, chcete-li) přikázáních se hroutí. Člověk ztrácí schopnost předvídat důsledky svého jednání. Nezáleží již na činu konkrétním, ale na tom, kdo jej vykonal, ke které skupině (menšině či většině) patřil.

Všichni mají práva na všechno, ale povinnosti žádné. Zcela vedle, respektive souběžně s legislativou vynucenými právy, stojí základní přirozená morálka. Ta zavádí současného člověka do situací, kdy je nucen jednat v rozporu se sebou samým, se zásadami nejen morálky ale i rozumu a přírodních zákonů.

Toto dokládá rozhodnutí Českého Ústavního soudu, který odsouhlasil rodičovská práva pro dva muže, kteří si sehnali ženské vajíčko a pronajali dělohu, aby mohli mít dítě. Po právní stránce nemohl soud rozhodnout jinak. Přesto jde v tomto případě o morální selhání nejen těch dvou mužů majících „spolu dítě“, ale i Americké a České justice a zákonodárství.

Kdo se zeptal dítěte, zda je v jeho zájmu se narodit do společenství dvou mužů? Kdo vůbec ví, co je v zájmu dítěte dobré a co ne? Kdo vzal v úvahu důstojnost matky, která pronajala dělohu dvěma mužům a pak jim odevzdala dítě? Můžeme snad s jistotou doložit, že dítěti neublíží chybějící mateřská láska, tedy žena? Můžeme s jistotou říci, zda se dítě jednou nepostaví vůči oběma mužům a začne je nenávidět za to, že si jej nechali „vyrobit“? Neotevíráme Pandořinu skříňku výroby dětí jako na běžícím pásu? Budeme děti vyrábět jako hračky až budeme mít umělou dělohu? Co když vznikne strach pohlaví o vlastní existenci a konflikt mezi ženami a muži? Uvědomujeme si, že rovností pohlaví dnes chápeme stejnost a tedy zánik rodiny a vztahu mezi mužem a ženou postaveném na lásce? Stane se vztah lidí jen prázdným pojmem? A co manželství tří a více osob?

Výše uvedené otázky ukazují na zrůdnost celého příběhu a tragické znásilnění lidských práv a svobod. Další a další podobné příběhy a konfliktní rozhodnutí jsou dnes na denním pořádku. Snaha vytěsnit diskuzi o těchto problémech a kritiky těchto pořádků z veřejného prostoru, z vysokých škol a z veřejného života vůbec, jen zhoršují celou situaci.

Jsou příčinou degradace a ztráty důvěry velké části občanů Evropy a Ameriky ve vlastní legislativu, soudy i své vlastní elity. Proto dnes lidé nevědí, kdo jsou, kam jdou a kde je jejich místo. Bloudí a hledají pevnou půdu pod nohama, hledají ukotvení sebe sama ve společnosti, která se zdánlivě rozpadá a hroutí.

Naštěstí je snad lidství a morálka ukotveno v hloubi většiny lidí mnohem více, než se zdá. Povrchní a formalistická média, nekonfliktní zábava, progresivismus ve školách i v politice nedokáže zničit lásku mezi mužem a ženou která byla, je a vždy bude základem lidství a pokračováním lidského druhu jako celku.

LGBT menšiny v tom nehrají žádnou roli a snaha je preferovat, ukazovat a vyzdvihovat nemůže cokoliv změnit. Jsou tady, patří sem, jsou nám rovnocenní, ale nikdy nemohou nahradit muže a ženu a heterosexuální rodinu. To by byl konec lidstva.