Prokletí českého zdravotnictví. Změní to úhradová vyhláška?

Čtyřicet devět dcer Danaových nabírá v podsvětí vodu do bezedných džbánů a jejich prokletí podle pověsti potrvá věčně. Za svůj znak by je mohlo využít tuzemské zdravotnictví. Posledním důkazem je návrh úhradové vyhlášky ministra Svatopluka Němečka, která určuje pravidla, jak bude v roce 2016 rozděleno čtvrt bilionu korun z rozpočtů zdravotních pojišťoven. Přes navýšení výdajů na zdravotnictví o deset miliard je velmi pravděpodobné, že se dostupnost péče pro pacienty nezlepší.

Nejlepší období pro zvyšování výdajů

Pro zabezpečení dostatečných zdrojů přitom nikdy nebyly lepší podmínky než dnes. Platy rostou nebývalým tempem, příjmy zdravotních pojišťoven se proto ročně zvyšují o víc než pět procent, sociálnědemokratický ministr Němeček využívá už druhým rokem každou příležitost, jak co nejvíce zvýšit platy personálu státních, krajských i soukromých nemocnic. Přesto není nikdo spokojen. Lékaři i sestry odcházejí za lepšími výdělky do zahraničí, v některých ústavech nemají prokazatelně dostatek lidí, jiné nemocnice se zadlužují, z dluhů se nemohou dostat ani zdravotní pojišťovny.

Najít důvod takového selhání laik nemůže. Před týdnem dokončená úhradová vyhláška na rok 2016, kterou by měla do konce října projednat vláda, je stejně nesrozumitelná jako úhradové vyhlášky minulých let. Přesně stostránkový dokument je zaplněn složitým vzorci, se kterými si obtížně poradí i absolvent matematicko-fyzikální fakulty. K tomu posílají desítky stran námitek zájmové skupiny nemocnic a dalších profesních organizací a konečný výsledek proto musí být ještě složitější. Co vlastně v tak složité finanční kompozici nefunguje, to neodhalí ani její tvůrci.

Jediným vodítkem zůstává přístup zdravého rozumu, který se žádnými vzorci nezabývá. Vychází mu, že loni, letos a zřejmě i napřesrok vyrostou příjmy zdravotních pojišťoven o deset až patnáct miliard. To má podle úhradových vyhlášek zaručit, že se mezi nemocnice a soukromé ordinace každoročně rozdělí zhruba o tři procenta dotací navíc. Podle letošní vyhlášky i návrhu vyhlášky na příští rok mají nemocnice zvýšit tarifní platy svého personálu nejméně o pět procent. Peníze od pojišťoven by jim k tomu měly stačit, protože platy tvoří zhruba polovinu nemocničních nákladů. Každý tak bude podle plánu spokojen, lékaři, sestry i jejich pacienti.

Proč to zase nevyjde

Tento plán zní logicky, právě z pohledu zdravého rozumu však nemůže fungovat. Nikdy není možné zvýšit platy všem zaměstnancům v každé nemocnici stejně. Někde přejde během roku víc pracovníků do vyšší tarifní skupiny, jinde musí víc zaplatit za nezbytného pracovníka. Proto také letos rostou objemy mezd v pražských nemocnicích od čtyř do devíti procent.

Některé nemocnice na tom jsou dobře, a proto svým zaměstnancům přidávají s klidem. Jinde jsou v dlouhodobých ekonomických potížích a každé zvýšení platů nařízené ministerstvem způsobí, že pozdě proplatí faktury dodavatelům a případně inkasují odpovídající penále. Povinně musí zvyšovat mzdy velké státní nemocnice a příspěvkové nemocnice v některých krajích, které mohou na druhou stranu spoléhat, že největší finanční díry včetně potřebných investic zalepí stát, případně kraje. Ovšem mzdy nemusí a také nemohou o pět procent zvyšovat menší soukromé, krajské ani městské akciové nemocnice, které by se nepředloženým zvyšováním výdajů dostaly na pokraj krachu.

Pokud v Česku existuje dvourychlostní zdravotnictví, pak se rychlostní rozdíl Němečkovými vyhláškami zvětšuje. Také některým pojišťovnám rostou příjmy o tolik, že platby nemocnicím a dalším zdravotníkům klidně zvýší a ještě jim narostou miliardové rezervy na účtech. Největší VZP však nemá naplněn ani zákonem předepsaný rezervní fond a ještě splácí dluhy z minulých let. Do problémů se přitom dostávají i chudší zaměstnanecké pojišťovny.

Výdaje zdravotnictví rostou tempem, které patří k největším v historii, existuje však řada dokladů, že se stejně rychle zvětšují rozdíly v dostupnosti zdravotní péče v různých regionech. Řečeno ve zkratce, onemocnět s nejmenším rizikem se dá v Praze a Brně, v Aši nebo Jeseníku by si to však měl občan raději rozmyslet. V tom tkví prokletí všech ministrů zdravotnictví, že to nemohou ze své kanceláře na pražském Palackého náměstí nikdy změnit.