Germany, Germany! Ale proč?

Německo – a v něm hlavně konzervativní Bavorsko -, Rakousko a Maďarsko byly dosud v evropské politice tradičními spojenci (tak, že v roce 2002 tehdejší expert ODS na zahraniční vztahy Miloslav Bednář spojnici Mnichov-Vídeň-Budapešť kvůli jejich tlaku na Benešovy dekrety nazval osou zla). Od pondělka se na železniční trase Budapešť-Vídeň-Mnichov koná zátěžová zkouška vzájemných vztahů.

Maďarská policie v pondělí na několik hodin vzdala kontrolu nad nádražím Budapešť-Keleti, odkud se do EC-vlaků směřujících do Rakouska a na Německo dostaly stovky uprchlíků většinou ze Sýrie. Když potom v úterý policie znovu kontroly obnovila, stovky Syřanů, kteří zůstávali v maďarském hlavním městě, demonstrovaly na nádraží Keleti za pokřiku „Germany, Germany“. 

Německá vláda maďarskou kritizuje za to krátkodobé uvolnění kontroly nad nádražím, ale Budapešť to schytávala i předtím - za to, že uprchlíky pronikající do Maďarska přes jeho jižní hranici chce držet u hranice se Srbskem, pak za to, že na hranici staví plot. Maďarsko naopak kritizuje Němce za „poddajnost“ vůči syrským uprchlíkům s tím, že právě Německo imigrační proudy do Evropy vybuzuje. Proč je Německo mezi běženci tak populární?

Před třemi roky, v červenci 2012, Spolkový ústavní soud v Karlsruhe rozhodl, že žadatelé o azyl mají kromě bydlení dostávat i kapesné v hotovosti, které by jim zajistilo minimum lidské důstojnosti. Postupně se měli dostávat až do výše částky, která se vyplácí německým nezaměstnaným. Z pohledu saturovaného Středoevropana tehdy přiklepnutých 340 a postupně až 390 eur na měsíc není velké terno, ale je to pořád stejně nebo o trochu víc než průměrná mzda v Albánii či v Kosovu, odkud se překvapivě rekrutuje spousta žadatelů o azyl ve Spolkové republice.

Zpráva o tom, že do léta téměř polovinu letos zaregistrovaných žádostí v Německu podali občané států západního Balkánu, oficiálně považovaných za „bezpečné země původu“, se tu a tam dostala i do českých médií. Ale nezaregistroval jsem, že by se do nich dostala upřesňující informace, že jsou to zpravidla tamní Romové. V tomto ohledu tedy Německo prožívá obdobu toho, co prožívaly Kanada, Británie či Belgie s českými Romy před naším vstupem do EU. Téměř nikdo ze západního Balkánu azyl nedostane a to, že Spolková republika není schopna tyto lidi vracet obratem, že odmítnutí i tak beznadějných žádostí trvá půl roku až rok, napovídá něco o malé razanci, s níž se dnes v Německu vymáhá přistěhovalecká legislativa.

S tím souvisí relativní vstřícnost při posuzování žádostí o azyl. Předtím, než se v posledních měsících protrhla stavidla, německé úřady vyhověly v průměru každé třetí žádosti, což vypadá obezřetně, ale je to výrazně nad průměrem Evropské unie. Ještě důležitější a mezi přistěhovalci dobře známá skutečnost je, že i po odmítnutí člověk čelí jen malému riziku, že by byl z Německa skutečně odsunut. Může místo toho roztočit kolotoč stížností a soudních odvolání, potvrzení od lékaře, že není schopen cesty v letadle, a tak si prodlužovat pobyt o léta. Necelých 10 procent žadatelů o azyl se v posledních letech ocitlo v letadlech a bylo z Německa skutečně vyvezeno.

Relativně tvrdý kurs, nastavený před dvaceti lety v reakci na záplavu země uprchlíky z válčící Jugoslávie, vydržel asi deset let. Ještě v roce 2004 Německo odsunulo přes 20 tisíc odmítnutých žadatelů. Kurs z roku 1993 formálně nikdo neodvolal, dnes se ale v Německu podle nepotvrzených a ovšem i nedementovaných údajů zdržuje už skoro 600 tisíc odmítnutých žadatelů o azyl. 

Nejvíc ale kabinet Angely Merkelové poměrně přísnou azylovou politiku nastavenou kdysi Helmutem Kohlem korigoval oznámením z 21. srpna, že běžence ze Sýrie už nebude vracet do Maďarska, odkud většinou přijeli. Blahosklonná linie Berlína pak vyprovokovala nejnovější kolo krize, totiž obsazení EC vlaků z Budapešti směrem na Vídeň a na Berlín v pondělí – a následně diplomatické přestřelky, o nichž byla řeč na začátku.

Zoufalí běženci si zprávu o tom, že jejich krajany z Německa nikdo nebude vracet, přeložili v tom smyslu, že Německo chce přijmout i je. Navíc se o víkendu v Budapešti mezi nimi rozšířila zpráva, že spolková vláda pro ně už posílá zvláštní vlaky. Její matkou, jak vyplývá z reportáže korespodenta deníku FAZ v Maďarsku, je poslankyně postkomunistické strany Die Linke, která v Budapešti byla očíhnout situaci a při té příležitosti řekla, že situace je k vyslání speciálních vlaků (jako pro utečence z NDR v roce 1989) zralá. I tohle si Syřani dopřeložili.

Je ale třeba říct, že i kdyby přeinterpretovávali, ducha vanoucího jim v ústrety z Německa chápou tito běženci správně. Německá společnost se v těchto dnech nachází ve zvláštním rozpoložení: uprchlíkům ukazuje přívětivou tvář, což je při záběrech zubožených rodin s dětmi vylézajících z vlaků na nádraží v Mnichově, jimiž je bombardují televize i servery, lidská reakce. Padesát až šedesát procent Němců (průzkumy se různí), kteří tuto nekontrolovanou imigraci nechtějí nebo z ní mají strach, nepřijdou v médiích téměř ke slovu. Ale i tak ta druhá polovina Němců (průzkumy se různí), která tvrdí, že běženeckou vlnu jejich země zvládne a není třeba se hroutit, je v dnešní Evropě výjimečně vysoké číslo. Na vlně solidarity s uprchlíky surfuje i bulvární list Bild, osvědčený barometr lidové nálady. 

Můžeme si myslet, že emoce, které nedoprovází střízlivý rozum, nemohou mít dlouhého trvání. Podle dostupných údajů je až 80 procent běženců v Německu muslimského vyznání a jen 15 procent má vysokoškolské vzdělání. To by znamenalo, že velká většina z nich nenajde zřejmě v Německu na trhu práce dobré uplatnění, bude se uzavírat do svých paralelních světů a že jenom letos do sítě sociální podpory v Německu přibude několik stovek tisíc klientů. Pokud příliv neustane ani příští rok, je pak jen otázkou času, kdy dosavadní sociální systém zkolabuje, čímž budou nejvíc zaskočeni ti, kdo dnes požadují solidaritu s třetím světem. 

Můžeme spekulovat, proč zrovna Německo reaguje takhle, jestli to náhodou není kvůli tomu, že po historii 20. století Němci pořád tak úplně nevědí, čím jsou. Je ale jisté, že v žádné jiné velké zemi západní Evropy (Francie, Británie, Itálie) nepanuje takhle prouprchlická nálada, že to bude mít následky a že je v mezinárodních vlacích a na hraničních přechodech budeme v příštích letech moci sledovat i my.