Černá díra, v níž mizí bohatství Evropy

Gabriel Zucman chtěl na úplném začátku podle svých slov něco, co bychom rádi asi všichni: porozumět příčinám současné finanční krize a ekonomicko-politickým rozhodnutím, která ji doprovázejí. V roce 2013 vzešla z tohoto zájmu kniha, která svého autora okamžitě vystřelila mezi celebrity politicko-ekonomické teorie: La richesse cachée des nations (Skryté bohatství národů) vydalo renomované nakladatelství Éditions du Seuil.

O necelý rok později následoval německý překlad v právě tak renomovaném nakladatelství Suhrkamp pod konkrétnějším titulem Steueroasen. Wo der Wohlstand der Nationen versteckt wird (Daňové ráje. Kde je tajně uloženo bohatství národů).

Podle autora jsou daňové ráje jádrem evropské finanční krize, která zasahuje nás všechny dnes a denně, i když si to třeba nemusíme neustále uvědomovat. I když to vypadá na první pohled nepravděpodobně, daňové ráje mají celou řadu zastánců, jejichž argumenty můžeme číst v nejvlivnějším světovém, jakož i v českém tisku.

Jsou prý důležitou součástkou složitého stroje finančního kapitalismu, proti nimž nelze nic dělat, neboť vždycky budou existovat země, které zkrátka mají nižší daně a méně předpisů než jiné a vítězí tak na svobodném finančním trhu. Ve výsledku je tak každé progresivní zdanění kontraproduktivní, protože peníze si před ním vždycky najdou nějaké útočiště. Jak prosté, milý Watsone, chtělo by se dodat.

Útlou knížku Gabriela Zucmana lze bez obav doporučit každému, komu se podobné názory zdají už z principu podezřelé, a každému, kdo si chce o současném globálním finančním kapitalismu udělat realistický obrázek. Nejcennější přitom na knize je, že ekonomické rozbory, metody zkoumání a závěry z nich učiněné jsou pochopitelné každému čtenáři se střední a vyšší úrovní všeobecného vzdělání, pokud má zájem a dobrou vůli. Půvabné jsou v tomto ohledu autorovy mezikapitolky „poučení pro lajky“, například dvoustránková demonstrace mechanismu daňového úniku nazvaná: Daňový únik: vysvětlení pro všechny, kteří jej nepraktikují.

Již tímto čtenářsky vstřícným přístupem Zucman odbourává jeden fatální mýtus: že totiž realita finančního světa je natolik složitá, že běžný smrtelník se v ní zkrátka vyznat nemůže, a proto ani nemůže vyslovovat žádné kvalifikované názory (které by například oponovaly výše zmíněnému strašáku progresivního zdanění).

V první kapitole knihy čtenáře čeká do jisté míry historický exkurs: Vznik prvního daňového ráje ve Švýcarsku v desetiletí po první světové válce, kdy klíčové evropské země začaly danit velké majetky. Během téměř celého 19. století mohly nejvýznamnější evropské rodiny hromadit majetky bez toho, že by platily vůbec nějaké daně. Po první světové válce však narostly státní výdaje způsobem, který státy donutil zvedat daně na míru do té doby nevídanou. Curych, Ženeva a Basilej vycítily jako první díru na trhu tak říkajíc a nabídly svůj výborně fungující finanční průmysl a neutralitu (dohodnutou na Vídeňském kongresu 1815) majetkům, které ve dvacátých letech sestávaly převážně z cenných papírů a nikoliv pozemků, jak tomu bylo v předchozích staletích a mohly být proto drženy prakticky anonymně.

Další Zucmanův výklad švýcarského „hospodářsko-finančního zázraku 20. století“ není možné na tomto prostoru reprodukovat, ale je opravdu velice poučný. Dozvíme se tak například, že zákonná švýcarská regulace bankovního tajemství nesouvisela s ušlechtilým záměrem chránit oběti německého nacionálního socialismu, což je běžně rozšířený mýtus, který o sobě švýcarské banky šíří, ale byla reakcí na enormní poptávku zájemců o daňové úniky z okolních zemí deset let před nástupem nacismu. A tak tomu zůstalo dodnes.

Zucman načrtává přímou spojitost Švýcarska s ostatními, především mimoevropskými daňovými ráji, které podle něj představují pouhou „zdánlivou konkurenci“: V roce 2013 činila výše zahraničních majetků zaparkovaných ve švýcarských bankách 1800 miliard eur; od dohody zemí G20 v roce 2009 o „konci bankovního tajemství“ stoupla výše zahraničních majetků ve Švýcarsku o 14 procent.

Není divu, dalo by se říct. Švýcarský daňový ráj je schopen své klienty řádně ochránit – o tom se v minulých dnech mohlo přesvědčit třeba Rakousko, které v dubnu roku 2012 podepsalo se Švýcarskem tak zvanou „Daňovou dohodu“ o výměně informací . Ta vstoupila v platnost k 1.1.2013. Když se však chtěl před pár týdny současný rakouský ministr financí od Švýcarů dozvědět, kdo všechno z rakouských občanů stáhl ze Švýcarska majetky v období mezi podpisem dohody a jejím vstupem v platnost (podle odhadu jde o deset miliard eur), dostalo se mu zamítavé odpovědi: Tyto informace nejsou součástí dohody. Jak prosté, milý Watsone, ještě jednou.

Veselé přitom je, že daňoví hříšníci přeparkovali své nezdaněné majetky v největší míře do Rakouska, kde je chrání bankovní tajemství, takže bez spolupráce švýcarských úřadů má rakouská finanční správa svázané ruce. Je to opravdu extrémně hořká pilulka, komentoval věc finanční mluvčí parlamentní strany Zelených.

Od příkladu Švýcarska přesouvá Zucman pozornost k otázce, jaká je celková cena všech globálních daňových úniků. Odpověď hledá dosud nevyzkoušeným, již na prvním pohled ale velmi logicky vyhlížejícím způsobem, a to i pro laika, který se ekonomií profesionálně nezabývá.

Takže: Pro to, bychom dokázali alespoň přibližně určit výši daňových úniků, je důležité vědět dvojí: Celkovou výši majetků deponovaných v daňových rájích a odhad částek, které by z těchto majetků musely být zaplaceny, pokud by byly řádně zdaněny. Zucman vychází z předpokladu, že privátní finanční majetky sestávají z bankovních aktiv, vkladů, akcií dluhopisů, podílů na investičních fondech a pojišťovacích smluv mínus dluhy. Tyto peníze na kontech v daňových rájích nespí, nýbrž jsou aktivně přítomny na finančních trzích. Investice s nimi spojené musejí vést k nerovnováze v majetkové bilanci jednotlivých zemí, v jejich celkovém „má dáti“ – „dal“ ve srovnání s jinými zeměmi.

Na příkladu demonstrováno, to vypadá takto: Francouzský vlastník akcií firmy Google je má uloženy ve Švýcarsku. V USA jsou tyto akcie vykázány jako pasiva: Američané vidí, že nějaký cizinec vlastní akcie firmy z jejich země. Ve Švýcarsku se v bilanci tyto akci neobjeví. Švýcarské statistiky sice zaznamenají, že nějaké akcie Googlu jsou uloženy v depotech švýcarských bank, ale že nepatří Švýcarům, že tudíž nepatří ani mezi švýcarská aktiva. Ve Francii se (pochopitelně) neobjeví rovněž. Existují tedy v dostupných zdrojích jenom jako pasiva.

Pokud tento příklad zobecníme: Daleko více cenných papírů je v jednotlivých zemích registrováno jako pasiva, a zcela chybí jako aktiva, jakoby náležely vlastníkům z Marsu. Právě rozdíl mezi pasivní a aktivní bilancí v globálním měřítku užívá Zucman jako ukazatel při svém odhadu celosvětového soukromého majetku uloženého v daňových rájích, tedy z podstatné míry nezdaněného. Podle údajů FEDu a INSEFu tvořil celosvětový soukromý majetek na konci roku 2013 kolem 73 000 miliard eur. Z toho leží podle Zucmana celých osm procent, t.j. 5800 miliard eur na kontech v daňových rájích (celých 1800 miliard jenom ve Švýcarsku).

Celosvětově stojí daňové úniky z tohoto majetku 130 miliard eur ročně, z toho připadá přes 60 procent na evropské země (pro srovnání příjmy státního rozpočtu České republiky za rok 2013 činily ca 44 miliard eur). Evropské země jsou následky celosvětových daňových úniků postiženy zdaleka nejvíc. Co to znamená? Například to, že státní zadlužení Francie by bylo bez bankovního tajemství nikoliv 94 procent HDP ale pouhých 70 procent. A to už je nějaký rozdíl.

Na zbývajících stranách autor jednak podrobuje kritice metodu svého zkoumání a ponechává čtenáři možnost zvážit její úskalí. Pak přikračuje k pokusu odpovědi na otázku, co s tím. A že je třeba s tím něco dělat, to dokazují jeho čísla nad slunce jasněji. Finanční krize, které padají dnes a denně za oběť jednotlivci, rodiny i celé společenské skupiny, a která způsobuje fatální destabilizaci demokratické Evropy, by totiž neexistovala, kdyby všichni, především pak velcí vlastníci platili řádně daně. Evropa musí přestat okrádat sama sebe, vyzývá odpovědné politiky a ekonomy Zucman: proti globálním daňovým únikům lze však zakročit jenom na globální úrovni: Vytvořením globálního finančního katastru, automatickou, okamžitou a všeobjímající výměnou informací a globálním zdaněním kapitálu.

Je tohle utopie? ptá se autor. Technicky jsou všechny tři nutné kroky řešitelné, jenom k nim chybí všeobecná politická vůle. Co všechno se musí ještě stát, aby jí bylo dosaženo? Kdo může pomoci před tím, než dojde k nejhoršímu, totiž naprostému rozpadu především evropské společenské stability?

Odpověď Gabriela Zucmana na tuto zásadní otázku zní: Občanská společnost. Tak jenom doufejme, že pořád ještě nějakou máme.