Krym je na odpis. Už skoro oficiálně
Podle úterní zprávy britského listu Independent se v rusko-ukrajinské válce rýsuje řešení: Ukrajina uzná ztrátu Krymu, rezignuje i teoreticky na možnost, že by jednoho dne vstoupila do NATO, Rusko jí na oplátku poskytne dlouhodobou smlouvu na dodávky plynu, smíří se s volným obchodem na linii Ukrajina-EU a - což je klíčové - skončí s podněcováním separatistů na východě Ukrajiny.
Plán podle Independentu zaštiťuje Německo, jehož kancléřka Angela Merkelová udržuje komunikační kanály do Kyjeva i do Moskvy. Britové a Amerika si podle té samé zprávy udržují odstup. Mluvčí britského ministerstva zahraničí dokonce nejprve popřel, že by o plánu v Londýně věděli, a pak si dal záležet na prohlášení, že uznání ruské kontroly nad Krymem ze strany Spojeného království a prý i USA je „velmi nepravděpodobné.“ Takže to všechno by napovídalo, že takový takový plán skutečně vzniká.
Británie ani Amerika nemohou jednoduše a vzápětí po spáchání činu uznat zábor Krymu, jsou totiž signatáři Budapešťského memoranda z roku 1994, kdy spolu s Ruskem garantovaly hranice Ukrajiny a vystavily jí bezpečnostní záruky. Byla to odměna pro Kyjev za to, že Rusům předal „svůj“ díl jaderného arzenálu ze sovětských časů. Německo bylo v té době pořád pouze nesmělým hegemonem, který se realizoval v exportní, ale ne v zahraniční politice. Dnešní role Německa je na úrovni role Spojených států, pokud by v létě 1938 vystoupily s návrhem, aby Československo odstoupilo Šluknovský výběžek. Byl by to návrh ze strany nastupujícího hegemona, který má tu výhodu, že není smluvně zaháčkovaný.
Střízlivým pohledem viděno by dohoda Krym za východní Ukrajinu byla od kancléřky Merkelové krok směrem k většímu realismu. Ukrajina je bez šance se Krymu znovu zmocnit, nemá k tomu sílu, podporu domorodého obyvatelstva ani historické oprávnění. Od chvíle, kdy se začal rozpadat Sovětský svaz, zkoušel Krym několikrát aspoň uvolnit vodítko, jímž ho k sobě poutal Kyjev, ten ale tužby ostrovanů odmítal. Referendum z roku 1994, v němž téměř 80 procent účastníků hlasovalo pro možnost mít vedle ukrajinského i ruské občanství, neuznal.
Z hlediska mezinárodního práva je však zhoubné, pokud se právo na sebeurčení vymáhá vojenskou agresí zvnějšku, nikoliv politickými prostředky doma. Stejně tak zhoubné je, že oficiální závazky dvou významných západních velmocí po dvaceti letech nic neváží. Distanc vůči německému plánu nám připomene, že mezinárodněpolitické pokrytectví je v Londýně opět přítomné, a že se tím rád nechal nakazit i Barack Obama.
