Důvod, proč jet do Varšavy, toho prapodivného města
Představte si, že v Praze vzniká Muzeum 2. odboje. A že se z něj stává v krátké době nejen nejmodernější muzejní instituce regionu, kde na prohlídku s průvodcem je třeba se objednávat několik měsíců dopředu, ale také jeden z předních animátorů kulturního života v zemi. Že na jeho objednávku píšou Hulová a Rudiš, Xindl X a Vojta Dyk se předhánějí, kdo pro něj dříve nahraje CD, David Černý připravuje umělecké instalace a sdružení Auto*Mat pořádá tematické cyklojízdy… Absurdní, že ano?
Přesně takovou roli splnilo v hlavním městě Polska Muzeum Varšavského povstání. Letos za několik dnů oslaví 10 let své existence – společně se 70. výročím události, které je věnováno. Když se nějakého Poláka zeptáte, jaká instituce vybudována po roce 1989 byla největším úspěchem země, není úplně vzácné, když zmíní právě toto muzeum…
Skvělé muzeum v prapodivném městě
Varšava je prapodivné město. Monumentální a tísnivá architektura socialistického realismu se misí s provizorností a ošklivostí pozdního socialismu a raného kapitalismu, z nichž vystřelují stále výraznější prvky opravdového globálního „City“ ze skla a oceli.
Na první pohled působí spíše člověku nepřátelsky. Zlobivé dítě polské literatury, Dorota Masłowska, podstatu Varšavy shrnula svým osobitým způsobem: „Nenávidim to město! Metro vrrr, tramvaje bruuu, v autobusech smrad, a kamkoli se vydáš, jedeš po mrtvolách, po mrtvolách po mrtvolách!!“ Neboť Varšava není jen město současné, je to také vzpomínka na předválečnou slávu „Paříže Východu“ a především město-hřbitov. Když v lednu 1945 do Varšavy vstupovala Rudá armáda, našla moře zřícenin, obývané pouze několika tisícovkami skrývajících se lidí. 85 procent budov a téměř 50 procent populace – to je celková bilance varšavských ztrát za druhé světové války.
Toto po válce znovu postavené a znovu obydlené místo si dlouho hledalo svoji identitu. Problém spočíval v tom, že reálný vztažný bod této identity – Varšavské povstání ze srpna 1944, předmět největší hrdosti, ale i důvod zkázy – bylo po celou dobu komunismu tabu. A ani později se situace zásadně nezměnila: „Dějiny nechme historikům a dívejme se do budoucna,“ znělo heslo devadesátých let.
Muzeum Varšavského povstání odehrálo v celkové proměně vztahu „hlavního proudu“ společnosti k vlastním dějinám zásadní roli. Ukázalo, že lze o minulosti mluvit moderním a atraktivním způsobem a především že právě reflexe a péče o minulost může být dokonalým spouštěcím mechanismem budování lokální identity a tvoření občanské společnosti. Právě od aktivit muzea začala fascinace Varšavanů vlastním městem, které nyní ohromuje svým pulzujícím kulturním životem a množstvím občanských iniciativ.
Představme si sami sebe
Zajímavé je také to, že muzeum neztrácí dech. Letošní oslavy výročí se nesou ve znamení nových milníků jeho činnosti. V kinech už nyní běží snad jeden z nejodvážnějších filmových počinů v dějinách kina. Snímek Varšavské povstání je plnohodnotný barevný celovečerák, ovšem sestřihaný z autentických dokumentárních záběrů z tzv. „povstalecké filmové kroniky“.
I přes tuto nálepku formálního experimentu ho vidělo v kinech hodně přes půl milionu diváků. A přímo na výročí se uskuteční předpremiérová projekce super-produkce Město 44. Režisér Jan Komasa se v něm pokusí příběh povstání odvyprávět očima mladých lidi. Tuto projekci shlédne – proč troškařit - přes 10 tisíc diváků, neboť se uskuteční na Národní stadionu, kde se zahajovalo před dvěma lety fotbalové Euro 2012.
U zrodu obou těchto projektů stálo právě muzeum a jeho filosofie, která říká (slovy filosofa Dariusze Gawina, zástupce ředitele instituce): „Musíme si být schopni představit povstalce jak chodí po dnešní Varšavě a posedávají v pivních zahrádkách, stejní jako my. A stejně tak si musíme být schopni představit sami sebe v jejich situací. Nic víc nic míň. Právě takto totiž vzniká a udržuje se živé společenství.“
Varšavské povstání bude v Polsku předmětem sporu, dokud bude Polsko existovat. Stálo za to obětovat tisíce lidi a celé hmotné dědictví hlavního města pro nejistý – podle mnohých iluzorní – cíl vybojovat si svobodu dříve než jednoho totalitního okupanta – nacistické Německo, vystřídá druhý – Sovětský svaz? Odpověď jen tak v Polsku nenajdou. Jisté ale je, že Polsko prožívá boom zájmu o vlastní dějiny. Ředitel Muzea Jan Ołdakowski poznamenává, že paradoxně k tomu přispěl vstup do Evropské unie: „Pořad nám vtloukali do hlavy, že abychom se stali správnými Evropany, musíme zapomenout na svoji identitu a dějiny. A pak mladí lidé vyjeli do světa, a zjistili, že mladí Dánové či Irové jsou pyšni na to, že jsou Iry a Dány. A že jsme zajímaví právě díky dědictví, které máme za sebou, a ne jako nepopsané listy.“
Dnes je módní zážitková turistika, baví nás hledat nové silné dojmy. Pokud můžu milovníkům zážitků něco doporučit, tak ať navštíví Varšavu 1. srpna v 17.00 - tedy přesně v dobu, kdy Povstání vypuklo. Neslyšel jsem o jiném velkoměstě, které se samo od sebe, bez něčího nařízení a vyhlášky, zkrátka a dobře na minutu zcela zastaví…
Pražská připomínka Varšavského povstání: koncert a prezentace knihy ZDE
