Tábory v KLDR? Stejné jako Osvětim, popisuje svědek
Promluvil bývalý vězeň KLDR
NOVÉ
Kang Chol-hwan, jehož dědeček byl usvědčen jako zrádce, se dostal do severokorejského koncentračního tábora Yodok v pouhých devíti letech. Po deseti letech byl z vězení propuštěn a uprchl ze země. Po svém útěku v devadesátých letech našel Kang nový domov v Jižní Koreji a nyní se věnuje kampaním za lidská práva v KLDR. Jeho skupina North Korea Strategy Center se snaží pašovat USB flash disky do KLDR se snahou informovat tamní občany. The Independent přinesl jeho svědectví.
Skrze sociální síť Reddit se Kang svěřil se svým příběhem. Narodil se v Pchjongjangu a když mu bylo devět let, jeho dědeček byl usvědčen jako agent japonských tajných služeb. Celá Kangova rodina tak musela do tábora. „Každodenní život v pracovních táborech je velmi fádní,“ říká Kang. Všichni museli vstávat v pět ráno a pracovat až do setmění. Pravidelně pak museli poslouchat přednášky o velkém vůdci Kim Ir-senovi.
Život v táborech ale není jen o práci. „Byli jsme nuceni dívat se na veřejné popravy. Fyzicky nás trestali – bili, mučili, nechali hladovět,“ vzpomíná Kang a přirovnává tábor Yodok k nacistickému koncentračnímu táboru Osvětim v Polsku. „Pracovní tábory v KLDR jsou jako produkty nacismu. Tak represivní vláda potřebuje nástroje jako jsou nacistické koncentrační tábory. Jenom mají jiné způsoby zabíjení lidí,“ dodal Kang.
Kang upozorňuje, že omezení se netýkají jen vězňů, ale i běžných občanů. Nemohou se například oddávat koníčkům a vlastní zábavě. „Život běžného člověka je řízen pravidly a komunitním programem, vlastní koníčky či zájmy jsou zkratkou do vězeňských táborů,“ popisuje život v KLDR Kang.
Po útěku ze Severní Koreje byl v šoku z rozdílů mezi jeho domovinou a Jižní Koreou. Překvapily ho především ženy a jejich svoboda: „Práva žen jsou mezi oběma zeměmi tak rozdílná. V Severní Koreji je se ženami špatně zacházeno, na jihu jsem viděl ženy kouřit cigarety. To je na severu naprosto nemyslitelné.“ V KLDR také potřebujete cestovní povolení kamkoliv i v rámci země, zato Kang vidí u Jihokorejců, že si svobody pohybu takřka neváží. Sám svou rodinu od útěku ze země nikdy neviděl.
Místo zbraní „flashky“
Kang kritizuje západní země, že se snaží tlačit na KLDR ekonomickou cestou, například uvalením embarga. Podle Kanga se ale vláda nejvíce bojí dvou věcí. Bojí se zběhů a děsí je možný masivní útěk obyvatel ze země, proto drží hranice striktně uzavřené. Zadruhé se bojí informací ze svobodného světa. „Vláda v KLDR nedovolí obyvatelům přístup k informacím zvenku. Čím víc toho vědí, tím je to nebezpečnější pro vládu,“ říká Kang, který pomohl dostat tisíce USB flash disků s informacemi do uzavřené země.
Občas se však stane, že jsou majitelé USB flash disků chyceni severokorejskou policií. Poté prý však stačí dát úplatek ve výši 200 až 500 dolarů a je pokoj. Pokud lidé na úplatek nemají, vzniká problém. Kang se toho však nebojí a snaží se dál tímto způsobem informovat Severokorejce.
Vláda KLDR je jedna nejrepresivnějších na světě, obyvatelé nemají tušení, co se děje za hranicemi a nemají svobodu projevu ani pohybu. Naopak informace také neputují a tak ve zbytku světa koluje mnoho mýtů a neověřených zpráv o životě v zemi. Podle listu The Independent je v koncentračních táborech zavřeno 80 až 120 tisíc politických vězňů.
