‚Pakt s Hitlerem byl nutný. Jinak by SSSR obklíčili imperialisté‘
"Západní" obhajoba Stalina
NOVÉ
Sovětský svaz uzavřel s Německem pakt o neútočení jen proto, aby vrazil klín mezi nacisty a imperialistické mocnosti západní Evropy. Po uzavření Mnichovské dohody totiž bylo jasné, že západní demokracie tajně spolupracují s Hitlerovým režimem a že jejich další cíl je právě SSSR. Zároveň je naprosto nepřístojné, aby někdo dával rovnítko mezi německý národní socialismus a sovětský stalinismus. Toto tvrdí nějaký ruský komunista či nacionalista? Nikoliv – britský, levicově orientovaný novinář John Wight, jehož komentář na svém webu zveřejnila ruská oficiální stanice RT.
„Žádný vojevůdce nepodcenil povahu svého nepřítele tak katastrofálně, jako to udělal Hitler, když podcenil Sovětský svaz a jeho lid,“ píše se v textu novináře Wighta. Následuje krátký exkurz do historie, kde autor připomíná události června 1941 a invazi tří německých armádních skupin na území SSSR. Připomíná miliony mužů, tisíce tanků a desetitisíce děl, kterými chtěl Hitler zajistit potřebný „Lebensraum“ pro své obyvatelstvo. Větší důraz než na samotnou operaci Barbarossa a následující roky tvrdých bojů však autor klade spíše na události, jež předcházely osudnému 22. červnu 1941.
První impulz, který přiměl Stalina, aby se začal připravovat na válku, podle Wighta byla nešťastná mnichovská konference, jež vyústila v Mnichovskou dohodu. Když despota v Kremlu viděl, jak Britové a především Francouzi hodili své spojence přes palubu a odepsali je coby neprodejný artikl, prý si uvědomil, že západní mocnosti „tajně spolupracují“ s nacistickým Německem. Utvrdil se tak ve svém dojmu, který měl už od španělské občanské války – tedy že Británie a Francie nechtějí proti fašistům skutečně zakročit. To, že v demokratických zemích – a zvláště v těch, které prošly peklem zákopů 1. světové války – je značně obtížné vyhlásit válku, zřejmě nebral v potaz.
‚Západ spolupracuje s Hitlerem‘
Ať už to bylo jakkoli, Sovětský svaz v následujících letech skutečně prohloubil svoji spolupráci s nacistickým Německem. Wight v této souvislosti uvádí, že mnichovská zrada „dovedla sovětskou vládu k logickému závěru, že Západ nyní aktivně spolupracuje s Hitlerem v jeho expanzi a že konečný cíl stran zúčastněných na Mnichovské dohodě je budoucí útok na Sovětský svaz“. Aby Stalin získal čas potřebný na vyzbrojení Rudé armády - a také proto, aby „vrazil klín mezi fašisty a imperialistické mocnosti Evropy“ – mu prý nezbývalo nic jiného, než s Německem spolupracovat a pokud možno s ním podepsat pakt o neútočení.
K podepsání paktu skutečně došlo v srpnu 1939 – necelý rok poté, co Čechoslováci museli odevzdat svá pohraniční území Německu, Maďarsku a v omezené míře i Polsku. Pakt vešel ve známost podle jmen jeho signatářů – sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Michajloviče Molotova a jeho německého protějšku Joachima von Ribbentropa. Někteří historici považují podepsání paktu za skutečný začátek druhé světové války, protože signatáře zavazoval k tomu, aby v následujících týdnech napadli Polsko. Wight však do tohoto názorového tábora určitě nepatří. Stalin chtěl podle něj podepsáním paktu mimo jiné zabránit možnosti, že (SSSR) „bude izolován imperialistickými mocnostmi západní Evropy“.
V tajných dodatcích smlouvy o neútočení si Německo a SSSR rozdělily sféry vlivu v Evropě v tisícikilometrovém úseku od nejsevernějších skandinávských fjordů až na samý jih starého kontinentu. Následovaly necelé dva roky úzké spolupráce, kdy si každý hráč začal upevňovat své postavení v nově rozdělených územích (například sovětská okupace tří pobaltských republik v roce 1940) a navazovaly se i čilé obchodní vztahy.
Tento stav se ovšem změnil v ranních hodinách 22. června 1941, když se miliony vojáků Wehrmachtu, jednotek SS a pomocných sborů ze satelitních států Osy převalily přes německo-sovětskou hranici a vydaly se na pochod do srdce sovětského Ruska. Každá ze tří armádních skupin sice vyrazila jiným směrem, ale jedno měly společné – jejich úkolem bylo rozvrátit sovětskou válečnou mašinérii a jednou provždy vymýtit „židobolševismus“ z povrchu zemského. Tímto dnem začaly boje mezi dvěma zrůdnými režimy na východní frontě – bojišti, kde za celou druhou světovou válku zemřelo zdaleka nejvíce lidí.
Odkaz rudých partyzánů
Wight ovšem proti tomuto tvrzení, na kterém se shodne většina historiků, vznáší námitku. Nelíbí se mu, že „západní historici“ mnohdy dávají mezi nacistické Německo a bolševické Rusko rovnítko. „Samozřejmě, že to je úplně špatně – je to revizionistický a ideologický pokus bezostyšně podkopávat roli Sovětů a ruského lidu v porážce fašismu,“ uvádí v této souvislosti s dovětkem, že „ruský lid“ nejednal pouze ve vlastním zájmu, ale i v zájmu „humanity jako takové“.
Ruský lid hraje v jeho líčení válečných událostí zvláštní roli. Barvitě popisuje, jak se miliony sovětských občanů vzepjaly ve společném boji proti fašistům, přičemž nezapomíná zmínit ani odkaz muže, který už dříve ‚rozmetal divize bílých‘ – tedy ‚slavného rudého partyzána‘. Mimořádná odbojová činnost na území SSSR podle Wighta dokazuje, že se sovětský lid – jako jeden z mála – nechtěl smířit s německou okupací.
V závěru svého komentáře Wight popisuje, jak by asi vypadal svět, kdyby se Sovětům nepodařilo Hitlera zastavit. Upozorňuje například to, že kdyby se Hitler zmocnil obrovských ložisek nerostných surovin, jež se nachází na území Ruska, podařilo by se mu celou Evropu zahalit do „fašistického hávu“. Stejně tak naznačuje, že kdyby se Hitlerovým vojskům podařilo dojít až do Vladivostoku, získal by užitečné spojení se svým fašistickým spojencem v Tichomoří – Japonskem. „Toto všechno dokazuje, že nehledě na roli, kterou ve druhé světové válce hráli západní spojenci, by se bez obrovských obětí sovětského lidu nepodařilo fašisty v Evropě porazit,“ uzavřel.
