Vrátili jsme se do doby kamenné, říkají uprchlíci z Islámského státu
SVĚDECTVÍ ZE SRDCE CHÁLÍFÁTU
Téměř každý obyvatel Islámského státu v uplynulých týdnech a měsících viděl alespoň jednu popravu. V mnoha oblastech nefunguje elektřina a lidé tak musí vařit na ulicích na otevřeném ohni. Navíc si musí neustále dávat pozor, aby se neodchýlili od fundamentálního výkladu islámu a nestali se tak obětí další zvrácené popravy fanatiků z IS.
„Vrátili jsme se do doby kamenné,“ popisuje život v chálífátu jeden z uprchlíků.
Nová zjištění o životě na území Iráku a Sýrie vynesl na světlo americký list The Washington Post. Ten představil pětidílný seriál o životě v Islámském státě, který vznikl na základě výpovědí uprchlíků a lidí, kteří žijí na územích okupovaných islamisty. Svědci pocházejí z nejrůznějších vrstev, mají za sebou nejrůznější osudy a čeká je i nejrůznější budoucnost. V jednom se ale shodují – barbarské metody islamistů jsou zvrácené a dlouhodobě se na jimi okupovaných územích žít nedá.
Islámský stát se sice snaží tvářit jako rovnostářský útvar, který usiluje o rovnost a bratrství všech muslimů světa, výpovědmi uprchlíků se však jako červená nit táhne jeden poznatek – zahraniční bojovníci, kteří do samozvaného chálífátu přicházejí ze všech koutů světa, mimo jiné i z předměstí Paříže a dalších evropských měst, se mají nesrovnatelně lépe než domácí arabské obyvatelstvo.
Zahraniční bojovníci a jejich rodiny například mají nárok na bydlení zdarma, (na místní poměry) kvalitní lékařskou péči nebo náboženské vzdělání. Spíš bizarně pak působí výpovědi, podle nichž islamisté zřídili pro zahraniční bojovníky rozvážkovou službu, která jim vozí tu nejlepší stravu až k domovním dveřím. Kde na tyto výhody pro zahraniční bojovníky islamisté berou? Kromě toho, že prodávají ropu, jednoduše uvalili vysoké daně na původní obyvatele.
Ti proto musí podle výpovědí svědků, jež oslovil The Washington Post, živořit a spokojit se s velice nízkou životní úrovní. V mnoha oblastech se prý stávalo, že elektřina fungovala jen jednu či dvě hodiny denně. Stejně tak vázly dodávky vody. Ceny jídla se na okupovaných územích zvýšily až třikrát a práce je málo. Zdravotní péče pro obyčejné lidi je mizivá, školy jsou zavřené (vysokoškoláci v některých městech dokonce museli veřejně spálit své diplomy) a dostat se za hranice samozvaného chálífátu je pro obyčejného smrtelníka prakticky nemožné.
Měl mramorové podlahy, teď přespává v lágru
„Vrátili jsme se do doby kamenné,“ popisuje situaci v Islámském státu třiačtyřicetiletý Mohamed Ahmed, který žil poblíž Rakky, neoficiálního hlavního města chálífátu. „Když přišli islamisté, museli jsme vařit na otevřeném ohni a prát naše oblečení v kýblech,“ dodává Ahmed. Zároveň uvedl, že kdysi měl krásný dům s mramorovými podlahami. Teď žije v uprchlickém táboře v Jordánsku.
V táboře Azraq, který se nachází na severu země, se teď Ahmed tísní spolu s dalšími dvaceti tisíci syrských uprchlíků, kteří sem prchli z válkou stižené země. Utéct z území, jež spadají pod kontrolu fanatiků z IS přitom není vůbec jednoduché a uprchlíci se musí spoléhat na pomoc pašeráckých gangů. Podle odhadů Spojených národů pochází až 60 % běženců, kteří překročili jordánsko-syrskou hranici, z území ovládaných samozvaným chálífátem.
Někteří z oslovených Syřanů a Iráčanů však uvádějí, že byli s životem v Islámském státě spokojení. Islamistický režim byl podle jejich názoru méně zkorumpovaný než předchozí centrální vlády v Bagdádu a Damašku. Lidé si podle amerického listu pochvalovali například služby jako stavba silnic nebo sběr odpadků. Obzvláště v Iráku pak prý lidé přiznávali, že sunnitští radikálové z IS s nimi zacházeli lépe než centrální šíitská vláda.
Čtěte také: Dobytý Tikrít. Běsnění IS vystřídalo řádění šiítů
Všichni však jednohlasně uváděli, že jakkoliv je vláda Islámského státu efektivní, nemůže tím ospravedlnit strašné zločiny, které páchá. Co víc, uvědomují si, že skutečná rekonstrukce dobytých území zabere několik desetiletí. Kromě materiálních škod, jež zejména v Sýrii napáchala už několik let trvající válka, bude potřeba nějak si poradit s celou generací dětí, které vyrůstaly ve válečné vřavě a zabíjení a mrzačení proto berou jako přirozené věci.
Situace se však v jednotlivých městech a oblastech liší. Zatímco v některých provinciích fanatici z IS vypnuli internet a mobilní pokrytí, jinde naopak zřídili internetové kavárny. Síť je ovšem kontrolovaná a tak každý může „googlit“ jen na vlastní nebezpečí. Internet prý v očích islamistů představuje především místo, kde můžou snadno a levně šířit svoji propagandu, jíž se snaží nalákat dobrovolníky ze zahraničí.
Čtěte také: Rok propagandy IS: řezání hlav vystřídalo topení a popravy kabelem
Přestože svědci ve svých výpovědích uváděli, že se zvrácenými ideály IS nesouhlasí, některým lidem nezbude než s radikální organizací spolupracovat. Mnoho z nich v rozhovorech s novináři uvádělo, že mají alespoň jednoho přítele či příbuzného, který se k islamistům připojil. Někdy se z něho stal bojovník, jindy učitel v náboženské škole nebo vládní úředník.
Většinou je k tomu vedou ekonomické důvody, protože mimo „státní správu“ nebo „armádu“ samozvaného státu je velice obtížné zajistit dostatek prostředků pro nákup potravin a dalších věcí nutných pro přežití. „Není tam žádná práce. Musíte se k nim přidat, abyste přežili,“ uvádí k tomu Jassin al-Jassem, který letos v červnu uprchl z Rakky. „Přidalo se k nim tolik místních lidí. Do Daeše je vtlačil hlad,“ dodává, přičemž používá arabské označení pro IS.
Novináři z amerického listu The Washington Post svůj pětidílný seriál vystavěli na základě výpovědí více než tří desítek uprchlíků. Ti, kteří se stále nachází na území chálífátu se s listem spojili prostřednictvím Skypu nebo jiné sociální sítě. Jména všech uprchlíků byla pozměněna, tak aby nedošlo k jejich ohrožení a ani k ohrožení jejich příbuzných, kteří se stále nachází na území IS.
Vrátit se zpátky do Sýrie za současných okolností prý nikdo z uprchlíků nezvažuje. „Nikdy se tam nevrátím,“ řekl k tomu Jassem, zatímco se rozhlížel po svojí 3 krát 4 metry velké chatrči, v níž nyní pobývá, a díval se do písků jordánské pouště. „Už nikdy to nebude moje Sýrie,“ uzavřel.
