Bojkot Rusů a jejich zboží? Kampak na nás s bojkotem

Je to zatím nejvýraznější česká reakce na anexi Krymu, počítaje v to i reakce oficiální: severomoravský hoteliér se rozhodl bojkotovat občany Ruské federace. Zaujalo mě, že mezi prvními reakcemi na sociálních sítích figurovaly námitky, že je to nezákonné – pronášené většinou v tónu uspokojení. Skoro jako by důležitější než to, že s hoteliérem nesouhlasím, bylo uspokojení z toho, že je možné někomu zakázat dělat si, co chce.

Je těžké se pro počin majitele hotelu Brioni Tomáše Krčmáře bezvýhradně nadchnout. Zaprvé je problematické jeho provedení, neboť Rusové jsou různí. Extrapolovat z nárůstu Putinovy popularity po obsazení Krymu, že za ni nese odpovědnost každý Rus, znamená vypravit se na nebezpečnou půdu. Způsob, jímž to hoteliér chce řešit – podpis prohlášení, v němž host odsuzuje anexi – je, řekněme, neelegantní.

Zadruhé je téměř jisté, že bojkot nebude mít širší ohlas. Prakticky jedinou úspěšnou akcí velkého rozsahu v posledních desetiletích byl bojkot firmy Shell v západní Evropě kvůli jejímu plánu na likvidaci vrtné plošiny v Severním moři. Bojkot benzínových pump organizovaný Greenpeace byl tak účinný, že přiměl Shell zvolit variantu likvidace plošiny, která byla podle jejího tvrzení fakticky riskantnější, ale tak už to s demagogy chodí. V sektoru cestovního ruchu jsou ruské peníze vítané – u nás i jinde v Evropě. V Praze nebo v Karlových Varech je těžké si nějaký bojkot představit – vždyť by to v mnohých případech znamenalo vlastně bojkotovat domácí.

Můžeme bojkotovat Lukoil, ale kde berou ropu ostatní?

Opravdu účinné bývají jen bojkoty spotřebitelské. Ale to je v ruském případě neschůdné už technicky. Jak bojkotovat ruskou ropu? Vyhýbat se pumpám Lukoil by nic nevyřešilo, nevíme, z jaké ropy pochází benzín u ostatních pump. A tím výčet ruského zboží, které masově konzumujeme, pomalu končí.

Ale i kdybychom mohli bojkotovat třeba ruské počítače nebo fotoaparáty, těžko by se k tomu někdo v Česku rozhoupal. Pokud vím, žádní aktivisté se ani nikdy nepokusili vyzvat k bojkotu nějaké firmy, jež se podle jejich názoru chovala neeticky. Nenakupujte v Lidlu? Nepijte mattonku? Na to můžeme v Česku zapomenout. Tolik lidí je znepokojeno mocenským nástupem Andreje Babiše, ale nezaznamenal jsem jediný pokus o organizovaný bojkot výrobků Agrofertu – a že by bylo co nekupovat.

Aspoň ve sféře spotřeby se z nás stali lepší kapitalisté, než si kdo uměl představit. Přitom bojkot v principu není nic ideologicky extrémního – individuální svoboda volby, komu nechám svými penězi vydělat, je součástí svobody. Bojkotovat něco je obtížné psychologicky: když člověk musí sledovat, která značka patří komu, a odepírat si nějaké zboží, jež by mu jinak z hlediska užitné hodnoty vyhovovalo, působí mezi lidmi divně. Pokud je na zboží či výrobci něco závadného, má to hlídat stát svými zákony, abychom se pak my na trhu mohli oddávat ničím nerušeným spotřebitelským radovánkám – takhle nějak zní převládající názor. Ve skutečnosti je to hlavně korporátní ideologie. Jasně že trh, který umožňuje poskytovat si vzájemně výhodné služby lidem, kteří se vůbec neznají anebo mají odlišné názory, je skvělá věc. Ale není nic zvráceného na tom, když se člověk dobrovolně rozhodne do obchodních transakcí s někým nevstupovat.

Pachuť z ruského pocitu

A přece je na činu pana Krčmáře něco, co rezonuje. Nejspíš je to pachuť z toho, jak se u nás Rusové ne pětadvacet let po pádu komunismu, ale mnohem dřív, začali cítit nápadně dobře – v zemi, kterou okupovali a nikdy se za to pořádně neomluvili (kontrast třeba s Poláky, jimž přitom dobrovolnou účast na okupaci nikdo nepřičítal, je zřejmý). Naopak, minidemonstraci připomínající protest „osmi statečných“ proti okupaci v roce 1968 loni v Moskvě policie rozehnala. Jistěže Rusové nejsou všichni stejní, ale v medializovaných případech jednotlivců, kteří si třeba budovali okázalé domy bez stavebního povolení nebo někoho zabili autem, byly státní orgány nápadně váhavé a nedůsledné. Rada vlády pro národnosti byla za minulé, prezidentské vlády taky pozoruhodně vstřícná ne vůči zdejším Rusům jako takovým, ale přímo vůči organizacím napojeným na ruský stát. Jistěže by naše země měla být otevřená světu, ale to se nevylučuje s trochou národní hrdosti a historické paměti. Neměla by vzhledem k historickým zkušenostem a současnému dění být trocha zdrženlivosti – umírněné, ale takové, aby si jí třeba Rusové všimli – normální? Bojkot v jednom hotelu pak působí jako příliš silácká kompenzace.