Mnichovský mluvčí pro těžkou chvíli
Páteční večer a větší část noci na sobotu jsem trávil asi podobně jako mnoho dalších – přilepený na webu a k televizní obrazovce jsem sledoval přicházející zprávy z Mnichova. S provinilostí voyeura a zděšením vzdáleného svědka. Hodiny, pár desítek hodin potom, co se drama v Bavorsku uzavřelo, bychom se asi měli dostat do fáze, v níž se vyvozují poučení.
Těžko říct, jaké z vraždění v obchodním centru vyvodit, přinejmenším já nemám tušení. Dnes už je sice trochu víc známo o možné motivaci střelce, jenomže právě vyhlášení, oficiální uznání nějakého motivu může být v podobných situacích v něčem kladné, umožní vidět jaksi uklidňující kauzalitu, racionalitu tam, kde žádná být nemusí, kde řádí jen od rozumu odpoutané a proto nepředvídatelné šílenství.
Velmi pravděpodobné se zdá, že lidé, kteří u střelce předpokládali podobnou motivaci jako v případě předcházejících útoků – tedy radikálně islamistickou ideologii, došli ke svým závěrům hodně předčasně. Zdejší sociální sítě jsou nicméně přeplněné množstvím zlepšovacích návrhů, jak a co měla mnichovská policie udělat lépe. Bylo by nepochybně pošetilé, kdyby její představitelé tuto pokladnici dobrých rad do poslední mrtě nevytěžili.
Na mě, přiznávám, ale udělala docela dojem. Především jeden z jejích představitelů – mluvčí Marcus da Gloria Martins (už jenom to jméno). Je to evidentně muž na svém místě, který velice přesně chápe, co je vlastně úkolem mluvčího. Být hlasem nějaké instituce, dávat jí lidskou tvář. Mluvčí zdejších úřadů, policie v tom ohledu zvlášť vyniká, se v médiích často prezentují kostrbatým přednesem tak memorovaných vět, navíc velmi úředně stylizovaných. Instituce díky nim nemá tvář člověka, ale naopak ukazuje se jejich prostřednictvím jako odlidštěná, mechanická, nekomunikativní.
Da Gloria Martins nejenže v mimořádně vyhrocené chvíli polici polidšťoval, nasadil jí navíc právě takovou tvář, jako měla veřejnost v těch okamžicích vidět. Někoho jistého a klidného, vědomého si zároveň vážnosti situace, spolehlivého a připraveného, kdo se nenechá vyvést z konceptu, neztrácí ale schopnost empatie a vnímá lidi kolem sebe, projevuje sílu ale ne aroganci.
Když mu jeden novinář položil v dané chvíli ne úplně nejbystřejší otázku „Můžete nám říct, co se bude dít dál?“, odpověděl bez váhání „To jistě můžu. Budeme dělat svou práci.“ Tleskám. Doufám, že zdejší veřejnost nebude potřebovat průvodce nějakou podobnou chvílí, jako nastala v pátek v podvečer v Mnichově. Pokud by k tomu ale došlo, bylo by skvělé, kdyby to byl někdo na úrovni Marcuse da Gloria Martinse.
