Píseň z bondovky nám zvěstuje zkázu. Je naprosto strašná

Naši angličtí přátelé teď zažívají krušnější čas. Přišla chvíle vyjádřit jim trochu solidarity. Uspořádali světový šampionát v ragby a vypadli už ve skupině. Škoda, takový je to přitom hezký sport, hrají ho muži, z jejichž tváří lze vyčíst, že za by za sebou mohli mít nějaký příběh a nemusejí proto jeho nepřítomnost kompenzovat hereckými etudami přímo na hřišti.

A ženy, pokud mohu na základě velmi sporadické zkušenosti soudit, ho sledují rády, dokonce se přitom hlasitě smějí. O to víc to musí bolet, zcela suverénní postup anglické fotbalové reprezentace na Euro ten krach vynahradit nemůže. Lidé v Anglii nejsou tak zaslepení, aby si namlouvali, že příští rok ve fotbale jejich tým dopadne jinak, než obvykle. Tu nejhorší potupu jim však nepřipravili sportovci, ale, ehm, lidé „od kumštu“. Pár týdnů před premiérou nové bondovky Spectre totiž byla s pompou uvedena titulní píseň toho filmu. A je naprosto strašná (k podívání a poslechu zde). Reakcí byl pobouřený, výsměšný a zoufalý ryk ostrovní veřejnosti. Jeden by třeba řekl, zklidněte nervy, Angláni, je to jenom špatná písnička. A mýlil by se. Tady jde o víc. Možná dokonce o všechno.

Vzhledem k tomu, že čtenářky a čtenáři našeho serveru jsou jeden (jedna) vedle druhého (druhé), případně jedna vedle druhého či jeden vedle druhé (korektní vyjadřování je trochu fuška) lidé hloubaví a do světa rozhledění, není třeba obšírně vysvětlovat, co všechno pro Anglii, Evropu a celý širý svět znamená James Bond. Stačí stručné „hodně“. A píseň Sama Smithe Writing's on the Wall je brutální útok na to „hodně“ plus ještě ledacos dalšího. Bondovská píseň je jakýsi svébytný subžánr, některé jsou lepší, některé horší a pak je tu tahle. V ledasčem je přitom docela podobná té předcházející – výborné Skyfall v podání zpěvačky Adele.

Hlavní motiv, je, řekněme, spřízněný. Podobná je ale hlavně nálada – chmurná až apokalyptická, vyjádřená mimo jiné i takřka totožným záběrem v klipech (i filmech) – řada rakví zahalených britskou vlajkou (kromě toho, že je Skyfall nejlepší bondovka za dlouhou dobu, je taky jedna z nejpatriotičtějších). Obě ty písně naznačují pohromu biblických rozměrů v té starší se hroutí nebe, nová názvem odkazuje k „nápisu na zdi“, jenž králi Belsazarovi zvěstoval jeho konec.

Adelina píseň ale byla chmurně burcující, prezentoval obraz uštvaného a umláceného Bonda, který už „to“ dost možná nedá a těžko v sobě hledá sílu vůbec něco zkusit. Sam Smith oproti tomu ukazuje 007 jak chodí podmračenou krajinou, tváří se zadumaně, okolí možná vůbec nevnímá, protože je pohroužený do sebe, do těch svých citečků. Řečené citečky pak hlas Sama Smithe vyjadřuje formou nesnesitelného a bombastického fňukání. Zastav se, zeměkoule! Nejsem dnes naladěný! Možná na mě leze rýmička! Doufám, že mě film sám usvědčí z omylu, ale takhle to působí, jako kdyby se z agenta 007 definitivně stal moderní muž se vším všudy – tedy nikoli chlapík, který má city a dokáže je projevit, ale politováníhodná osoba, která žádné city nemá, má jen afekty a je vždy připraven je – ač nevyzván – vykvílet do světa.

A je jedno, jestli se ten svět hroutí, jestli padouchům apokalyptické úpikle vycházejí, necítím se dobře a nic jinéího mě zajímat nemůže. Je docela logické, že šprýmaři z BBC sestříhali dohromady část Smithovy písně a kus Earth Songu nebožtíka Michaela Jacksona, příkladu čirého a totálně odbržděného samožerství, jakých je ve světě pop music málo. Jestli se i z Jamese Bonda stal fňukající narcísek, tak nevím, kdo nám pomůže. A přitom to budeme tolik potřebovat.