Naprogramovali vás už v dětství. Proč se rodiče neshodnou ve výchově

Většina lidí se chová podle toho, jak byli „naprogramováni“ v dětství a snaží se tyto šablony uplatnit i při výchově vlastních potomků. Psychologové upozorňují, že spory o výchovu dětí mohou stát za řadou manželských rozchodů. V poradnách prý rodičovské spory řeší čím dál víc jejich klientů.

Někdy až v psychologické poradně – pokud jsou ochotní ji navštívit – si rozhádaní manželé uvědomí, že ve svých výpadech proti svému protějšku neměli pravdu. „Ty mi to děláš naschvál, abys mě ponížil! Jde ti hlavně to, aby za žádnou cenu nebylo po mém!,“ zní častá výtka během rodičovských sporů.

Čtěte také: Když se narcisům narodí dítě. Drsné střety rozhádaných rodičů

„Jeden rodič ale neodmítá názory na výchovu toho druhého naschvál, ale proto, že naplňuje program, k němuž byl naprogramován už v dětství. Anebo se chová tomu programu navzdory,“ vysvětluje psycholog Jaroslav Šturma, ředitel pražského Dětského centra Paprsek.

Spor o „zdravé“ jídlo

Jeho klienty byli například rodiče, kteří se neshodli, zda se jejich děti mají živit biostravou, nebo postačí konvenční jídelníček. „Zdravou výživu“, nákup pouze na farmářských trzích a pečlivé studování složení potravin v této rodině prosazoval otec a byl v tom velmi neoblomný. Různé pohledy na výživu byly zdrojem hádek mezi manželi a hrozily rozchodem. Podle Šturmy otec naplňoval vzorec, jehož základy byly určeny už v dětství v rodině, kde se narodil.

„Vyrůstal jako nejstarší z většího počtu sourozenců. Rodiče na něj kladli vysoké nároky a svěřovali mu odpovědnost za mladší sourozence. Ten pocit zodpovědnosti za druhé lidi mu zůstal až do dospělosti a díky jeho povaze poněkud vygradoval. Byl toho názoru, že životní prostředí je nenávratně narušené, a on musí minimalizovat jeho dopad alespoň tam, kde to může ovlivnit, tedy v případě svých blízkých,“ vysvětluje Šturma.

„O vlastním dětství jsme nikdy nemluvili“

Časté rodičovské souboje se točí rovněž kolem toho, jak vysoké nároky je možné na svou ratolest klást.  Ze Šturmovy poradny pochází příběh žáka prvního stupně základní školy, kterého jeho ambiciózní otec budil ráno o hodinu dřív, aby si s ním opakoval matematiku. Nebo určoval dny v týdnu, kdy se bude doma mluvit pouze anglicky. „Nemorduj ho!,“ dala jednou po čase mlčení matka najevo, že cílevědomá příprava na studium na vysoké škole už od osmi let jí připadá zcestná. Manžel jí to vracel, křičel na ni, že před synem podrývá jeho autoritu, hádali se před dítětem.

I tady dospělí vycházeli z toho, co prožili sami ve svém dětství. Otec vyrůstal v rodině, která mu vysokoškolské studium nedopřála, přestože o to stál, a on nyní chtěl ke kýžené metě dovést alespoň své dítě.

Naopak matka podobné cepování od vlastních rodičů jako dítě sama zažila a nechtěla právě proto dopustit, aby něco podobného potkalo jejího syna. Než tohle, raději jej nechám růst jako dříví v lese, řekla si. I lidé s takto odlišnou rodinnou anamnézou se berou a mají spolu děti, upozorňují psychologové. O dávných kořenech svých současných sporů se pak dozvědí někdy až během terapie. Předtím takhle doma o svém vlastním dětství spolu nikdy nemluvili.

„Manžel dovolí dceři vše“

„Je zajímavé, jak rozdílné přístupy k výchově mezi lidmi jsou, přestože pocházíme ze stejného kulturního okruhu,“ nepřestává nad příběhy svých klientů žasnout také psycholog Miloslav Čedík.

O to náročnější to může být, když se střetnou různé kultury a zároveň odlišné povahy. „Jsem vdaná za Angličana a máme spolu čtyřletou dceru. Už od začátku po narození dcery jsem pozorovala jinou mentalitu k výchově dítěte, než v které jsem vyrůstala já v 80. letech. Můj manžel je velice benevolentní, vyhoví dceři se vším, co si vymyslí, koupí jí, cokoli chce. Nechá se od ní urážet a dokonce i toleruje, když si něco vynucuje a přitom ho bouchá,“ píše na diskusním fóru e-mimino Pepka7. Popisuje, jak dcera málem vběhla pod auto a tak od ní dostala dvě rány na zadek. Manžel se na ženu kvůli tomu obořil, dcera prý křičela, že matku nenávidí. „Jsem depresivní, zoufalá a velice blízko toho naskočit do letadla a nechat je oba dva spolu,“ uzavírá svůj příspěvek Češka z Británie.

 Moje žena kojí naschvál

„Postoje rodičů nemohou být samozřejmě totožné, uniformní, to je kvůli dnešním diskusím o genderu třeba si uvědomit. Rodíme se rozdílní, buď jako chlapci nebo dívky,“ zdůrazňuje doktor Šturma. „Je důležité, aby děti doma poznávaly, že mužský a ženský prvek spolu nebojují, přestože se mohou konfrontovat, ale že se doplňují a obohacují,“ dodává. Realita je ale často taková, že jeden „živel“ tomu druhému upírá nárok na prostor při výchově vlastních dětí.

Mimo jiné proto, že soudy v minulosti svěřovaly do péče téměř všechny děti po rozvodu rodičů matkám a i dnes se to stále děje v drtivé většině případů. Důsledkem je vznik organizovaných skupin bojovníků za práva otců. A ty přecházejí do protiútoku. „Dnes se mnozí muži chtějí stát ženami. Setkal jsem se s případem, kdy otec čtrnáctiměsíčního dítěte po rozvodu trval na tom, aby mu kojící matka dítěte umožňovala v rámci střídavé péče mít potomka u sebe doma přesně polovinu doby. Prohlašoval, že žena kojí účelově, aby to znemožnila a navrhoval, ať mateřské mléko shromažďuje do skleniček a posílá mu, že tím dítě bude sám krmit. Chtěl se stát druhou matkou,“ vypráví psycholog.

Smutné je, když se znepřátelení rodiče po rozvodu „realizují“ právě prostřednictvím výchovy dítěte, které mají ve střídavé péči. Rodinnými poradnami i soudními síněmi prošlo bezpočet případů, kdy se obě strany trumfují v negování výchovných zásad toho druhého. Děti zažívají na jednu stranu chaos, na druhou se učí znesvářenými rodiči manipulovat ve svůj prospěch.

Nejednota ublíží víc než nedokonalý rodič

Tuto „dovednost“ děti získávají samozřejmě i v rodinách, které (ještě) fungují ve společné domácnosti. „Jak se táta chová k mámě a jak to oba jeden s druhým umí, je přitom klíč k tomu, jak se bude jejich dítě chovat v dospělosti ke svému partnerovi,“ upozorňuje Jaroslav Šturma a dodává: „Když se rodiče pohádají před dětmi, není to ještě důvod k rozchodu, je to realita života. Cenné je, když budou dál tahat za jeden provaz. Dětem ubližuje víc nejednota a vzájemné házení klacků pod nohy než nedokonalý rodič.“