Když se narcisům narodí dítě. Drsné střety rozhádaných rodičů

Spory o to, jak správně vychovávat vlastního potomka, končí často rozpadem rodiny. Na vině nejsou ani tak „revoluční“ trendy ve výchově, jako rodiče sami. Někteří psychologové tvrdí, že konflikty týkající se rodičovského přístupu k dětem přivádějí do jejich poraden stále víc lidí.

V době zamilovanosti se rozdílné vlastnosti a postoje partnerů často příkladně doplňují a spory obrušují. Když se narodí potomek, protikladné sklony, zvyky a názory novopečených rodičů do sebe někdy začnou narážet: nedokážou se shodnout, podle koho budou své dítě vlastně vychovávat. Převáží ležérní styl jednoho, nebo nekompromisně vymáhaná pravidla prosazovaná druhým? Někteří psychologové tvrdí, že s podobnými spory se v posledních letech setkávají poměrně často.

„Jak vychovat šťastné dítě“, „Jak vychovat sebevědomé dítě“, „Něžná náruč rodičů“, „Jak ho nezku…“. Pulty knihkupectví se prohýbají návody a kuchařkami na ideální rodičovství, kterých na Západě i v Česku vycházejí v prvních vydáních tucty ročně. Mnohé popírají tradiční výchovné metody a předchozí teorie „objevené“ v publikacích jiných autorů označují za zcestné.

„Přišla za mnou nešťastná matka pubertálních dětí a lomila rukama: Celý život jsem je vychovávala špatně, všechno jsme zkazila,“ vypráví pražská psycholožka Petra Meisnerová. Žena si totiž přečetla populární knihu moravských psychologů Pavla a Tatjany Kopřivových „Respektovat a být respektován, jíž se prodalo nejméně padesát tisíc výtisků, a která radí rodičům, aby ze svého rejstříku vypustili tresty i pochvaly, zákazy i příkazy, ale místo toho svému dítěti požadavky trpělivě vysvětlovali a dávali mu vybrat z několika možností.

„Odlišné přístupy k výchově jsou pro ně zásadní téma“

Nové výchovné metody získávají armádu příznivců, ale zároveň množství nesmiřitelných odpůrců. Když Týdeník Echo loni otiskl rozhovor s oblíbenou česko-německou psycholožkou Jiřinou Prekopovou, propagátorkou teorie pevného objetí, jeden ze čtenářů se na redakci obořil, proč dává prostor „šarlatánům“.

Čtěte také: Degenerace společnosti začíná při výchově dětí

Matky (zejména) nebo nastávající matky různé výchovné přístupy nasávají a podrobně rozebírají na diskusních fórech. Mnozí otcové ale nezůstávají pozadu.

„Já jsem zatím jen těhotná, ale už jsem manželovi koupila knížku pro tatínky, pak mám ještě jednu, co chci, aby si přečetl… Prostě se snažím už předem ho seznámit s novými názory na výchovu, právě proto, abychom se pak nehádali,“ píše v jedné diskusi přispěvatelka evaamy.

Střet postojů, kterého se chce diskutérka vyvarovat, je v mnoha rodinách každodenním chlebem. „Mám klienty před rozvodem, při rozvodu i po rozvodu a pro mnohé jsou odlišné přístupy k výchově zásadní téma,“ říká psycholog Miloslav Čedík. Statistika rozvodů kolonku „rozdílné názory na výchovu“ nevede, s jasným předstihem nejčastěji udávaný důvod rozpadu manželství v Česku je „rozdíl povah, názorů a zájmů“ (téměř 21 tisíc případů z celkového počtu necelých 28 tisíc rozvodů  za rok 2013). Pod „rozdíl názorů“ se ale zřejmě schová i námi probíraná problematika. Druhý nejčastější důvod rozvodu v tuzemsku je podle Českého statistického úřadu nevěra, tu ale rozvádějící se uvedli jen v necelé tisícovce případů.

V zahraničních médiích jsou „differences in parenting“ mnohem frekventovanějším tématem než v českých. „Kvůli silným názorům na disciplínu, výživu a bezpečnost, což bývají nejčastější sféry konfliktů,  jsou rodičovské neshody velmi časté a dramaticky přispívají k téměř padesátiprocentní rozvodovosti v naší zemi,“ píše americký deník Boston Globe. Kanadské noviny Globe and Mail dokonce tvrdí, že počet rozvod kvůli sporům ohledně dětí vzrůstá. Uvádí však jen jediné číslo: zakladatel Father´s Resources International, podpůrné organizace pro otce v Torontu Danny Guspie tvrdí, že  neřešitelné rodičovské spory jsou příčinou asi dvaceti procent rozvodů mezi otci docházejícími na akce tohoto sdružení.

Veganský horror

Mina je veganka a během svého těhotenství odmítá pozřít maso, ale i jakékoliv další bílkoviny. Přicházejí proto první spory s jejím mužem, s kterým se nedávno vzali a dosud měli bezkonfliktním vztah. Po porodu přirozeným způsobem, jenž Mina prosadí navzdory obavám lékařů i manžela, kteří upozorňují na její velmi nízkou váhu, začíná na střeše domu pěstovat vlastní zeleninu a léčivé bylinky. Vaří z nich stravu pro své dítě, protože nevěří „kontaminovaným“ potravinám z obchodu. Manžel se opět snaží zprvu nesměle protestovat. Přestože dítě přestává přibírat na váze, Mina odmítá přijmout jeho názor, že by cokoliv dělala špatně. Zcela pohlcená svým mateřstvím,  vytěsní kromě potomka, o němž jí kartářka řekne, že je „indigové“ čili “vyvolené“ dítě, vše ostatní ze svého okolí včetně svého manžela. Její svět se zhroutil ve chvíli, kdy svého zoufalého muže načapá, jak chřadnoucí batole krmí tajně v kostele šunkou.

Navzdory nedostatku tvrdých dat o počtu rozchodů kvůli dětem uchopila nepochybně rezonující téma světová kinematografie. Popsaná zápletka pochází z filmu o mladém páru Newyorčanů Hladová srdce od italského režiséra Saveria Constanza, který se loni promítal na festivalu v Karlových Varech. Psychologický horor o veganství a zápase o dítě přirovnávaný k snímku Rosemary má dětátko Romana Polanského vzbudil mezi diváky možná větší ohlas díky svému tématu než díky svým uměleckým kvalitám.

„Jak se mohli dát dohromady?“

S podobnými, nikdy nezfilmovanými příběhy, se ve svých poradnách setkávají i čeští psychologové. „V mém případě to byl otec, který s vervou prosazoval zdravou výživu,“ vypráví psycholog Jaroslav Šturma, ředitel pražského Dětského centra Paprsek. Zmíněný biotáta kupoval potraviny výhradně na farmářských  trzích a v bioprodejnách, pečlivě studoval u každého zboží včetně kosmetiky skladbu surovin a látek, z nichž bylo vyrobeno, a nutil k tomu i svou ženu, která  byla spíš pro konvenční skladbu jídelníčku. Muž vyžadoval, aby se jeho manželka i děti „zdravě“ stravovali a trval na tom, že to tak bude i když pojede třeba na delší služební cestu.

Podle psychologa biootec nepřipouštěl o případném zmírnění svých požadavků žádnou diskusi a jeho žena, aby neměla z domácnosti peklo, se uchýlila ke lsti. Když muž byl doma, hrála s dětmi roli poslušné bio-rodinky, když nebyl, což bylo po většinu času, vařila „zakázaná“ jídla z běžných surovin ze supermarketu a chodila s dětmi do jinak zapovězené cukrárny.  „Hráli takové divadýlko. Na jednu stranu byla ona manželka statečná žena, která se chtěla vyhnout hádkám a možném rozpadu rodiny, na druhou stranu takové klamání není pro děti dobrá příprava pro život,“ říká Šturma.

Opačný spor – přísně racionálního otce a alternativní matky – zase řešil rodinný terapeut Miloslav Čedík. Syn v předškolním věku onemocněl a matka prosadila léčbu u homeopata, přestože to u otce vyvolávalo ostré protesty. Teprve když se stav dítěte začal povážlivě zhoršovat, svolila plačící manželka s návštěvou tradičního lékaře. „Ti dva byli rozdílní naprosto ve všem. Říkal jsem si, jak se mohli dát dohromady,“ líčí Čedík.

„Je to jen náhražka“

Soustředěný spor o výživu dítěte, o to, jestli jejich potomek může či nesmí přerušovat konverzaci dospělých či o to, v kolik má chodit spát, je podle některých odborníků jen vrcholkem ledovce, který může postupně pokrýt celý partnerský vztah. „Ve skutečnosti vůbec nejde o to, jestli má jejich dítě jíst zrní nebo vepřové, to je jen náhražka. Je třeba se podívat hlouběji, co je v tom konkrétním vztahu špatně a proč mezi sebou mají to nepříjemno, proč si přestali sami sebe vážit a proč je jejich vztah už nesytí a čím hladoví“ podotýká liberecký psycholog Jan Knop.

Nepřátelství mezi rodiči škodí jejich dětem víc než nezdravé jídlo nebo jízda na kole bez helmy, upozorňují psychologové. „ Jsou to zástupné problémy těch rodičů, kteří chtějí na dítě uplatnit exkluzivní vliv, chtějí je vychovávat bez vlivu toho druhého a jinak, než chce ten druhý,“ říká pražský dětský psychoterapeut a psychiatr Peter Pöthe. Sklony k monopolizaci výchovy mají podle něj především narcistní typy, tedy jedinci s poruchou osobnosti, dříve označovaní za psychopaty, které trpí tím, když nemají výchovu pod absolutní kontrolou.

Perverze čistoty a harmonie

Doktor Pöthe popisuje případy, kdy jeden z rodičů udělá „aféru“ třeba po návratu dítěte z víkendu stráveného s druhým rodičem, kdy přijde špinavé a přizná, že jedlo párky, přestože matka (nebo naopak otec) odjakživa zdůrazňuje, že uzeniny nejsou zdravé. Potomek i druhý rodič dostanou vynadáno, dítě musí okamžitě do sprchy a první rodič mu řekne, že od teď zase budou jíst „normálně“.   Chování takového rodiče prožívá dítě podle Pötheho jako svoje odmítnutí, což může mít za následek psychické trauma i ztrátu sebeúcty. „Podle psychoanalytiků je svět, kde musí být  vše harmonické, bezpečné a čisté, výsledkem perverzního vnímání reality,“ připomíná psychiatr.

Přitom dítě z odlišnosti rodičů i vzájemně ne zcela ladících výchovných postupů spíše získává – v dobrém slova smyslu – než naopak, myslí si Pöthe. „Je velice důležité, že rodiče mají rozdílné názory. Kdyby byli kopií jeden druhého, osobnost dítěte může být ochuzena, “ míní psychoterapeut. Rodiče by se ale podle něj neměli – určitě ne před dítětem – hádat kdo má svou pravdu, ale připustit, že „každý může mít jinou pravdu“. „Matka může dítěti říct: Já bych s tebou na tu černou sjezdovku nebo lézt na skály nešla, protože si myslím, že je to riskantní, ale když si tatínek na to s tebou troufne…Pak autorita otce roste, což je pro chlapce, ale i pro dívky důležité. Naopak, význam otce se ztrácí, když se ¨kvůli klidu´ podřídí postojům matky a dítěti řekne: ´maminka to ví nejlíp¨“, říká Pöthe.

Posedlost být dokonalým rodičem a často rozporuplnými výklady o tom, co to vlastně znamená, nahlodávají a někdy i ruinují zcela zbytečně nejeden vztah. „Neplatí úměra čím dokonalejší rodič, tím lépe vychované dítě,“ podotýká doktor Šturma a dodává. „Matka nebo otec nemusí být dokonalí, ale stačí, když budou, jak říká pojem z psychoanalýzy, ´good enough´, tedy dosti dobří.“