Migrační krize: Hrozí nám apokalypsa?
1
Dne 17. a 18. března se v Bruselu sejde Evropská rada, aby – jak se praví v Prohlášení hlav států a předsedů vlád zemí EU z minulého týdne – „konzolidovala společné evropské provádění naší komplexní migrační strategie“. Co bude konzolidováno, není plně a do detailů jasné: summit EU – Turecko zjevně na základě toho, co s tureckým, premiérem předjednala kancléřka Merkelová, vyšel Turecku velmi vstříc. Turecko obdrželo závazek, že za každého syrského občana, kterého převezme z řeckých ostrovů, EU přijme z Turecka jednoho syrského občana, splňujícího předpoklady pro azyl, do některého ze států EU, s to „v rámci stávajících závazků“. Je otázka, jak se něco podobného dá v rámci stávajících závazků členských zemí EU vůbec natrvalo uskutečňovat. Turecku byly přislíbeny velké vstřícné kroky (zavedení bezvízového styku se zeměmi EU od poloviny tohoto roku, navýšení finanční pomoci, pokračování přístupových jednání do EU). Je těžké zbavit se dojmu, že EU v těchto jednáních tahá za kratší konec provázku.
V prohlášení se také konstatuje, že „toky nelegální migrace na západobalkánské trase nyní skončily“. To je zpětné konstatování stavu, jemuž se vedení EU i německá kancléřka od loňského roku zuby nehty bránily, stavu, za něž, jak z formulace plyne, nepřebírá EU žádnou zodpovědnost (nastal po jednání zemí na trase včetně Rakouska) a který se může ze dne na den zhroutit.
V této situaci je nejasné, co vlastně bude obnášet „další konsolidování společného evropského provádění naší komplexní migrační strategie“. A stojí za to se zamyslet, co se to vlastně v Evropě v posledních měsících odehrává.
Nejprve osobní poznámka: musím říci, že událost podobné povahy, jako je nynější uprchlická či chcete-li migrační krize, jsem za svůj život vlastně nezažil. Jistě, druhá světová válka byla ještě podstatně horší, ale tenkrát jsem byl docela malé dítě. Ruská invaze v roce 1989 byla věc pořádně nepříjemná, ale neměla v pravém slova smyslu globální rozměr.
Krize ve svých důsledcích otřásá pilíři, na nichž jsme po pádu ruského komunistického impéria postavili svou národní existenci: vrátili jsme se tehdy do společenství západních demokratických států, což se institucionálně zhmotnilo v našem členství v NATO a EU. A teď společně čelíme snad největší „výzvě“ za dobu existence EU (výzva je v tomto smyslu milosrdné označení za výstižnější slovo „malér“).
Jde o to, jak se s ním společenství, k němuž patříme, a k němuž se hlásíme, a také my, vyrovnáme. Úkol je velmi náročný: jak se na jedné straně nepropadnout do rozvratu, úpadku a chaosu, a zároveň jak si na straně druhé nezvolit jednoduché a přitažlivé řešení, které ovšem bude znamenat, že se vzdáme zásad a idejí, na nichž jsme postavili naší existenci. Tato volba platí jak pro celé společenství, tak pro každou členskou zemi, pro zodpovědné politiky i pro řadové občany.
To, co je pro takové situace mimořádně významné, je střízlivý, kritický, nezávislý postoj zúčastněných. A zúčastnění jsme všichni, přiznejme si to. Proto je důležité pokoušet se o něj i na méně vznešenější úrovni než jsou mezinárodní konference, v každodenním životě, v diskusích i přátelských setkáních. Nemá smysl propadat hysterii, hysterie je přiznání bezmoci (xenofobie i „sluníčkářství“ jsou dvě zrcadlové formy hysterie). Zároveň nemá smysl, abychom si namlouvali, že se vlastně nic neděje (tzv. nechumelismus).
Píšu to všechno vlastně jen jako úvod, vysvětlení a hlavně jako pozvání k jedné takové příležitosti, k pokusu o nezaujatý rozhovor. Jde o diskusní večer s názvem:
