„Klaus chodil k Havlovi jak ke královně. Na začátku ho vždycky strašně sprdnul“

Disident, samizdatový novinář, jeden ze zakladatelů Občanského fóra, po revoluci náměstek federálního ministra vnitra, dlouholetý ministr vnitra České republiky, celoživotní obhájce lidských práv a základních občanských práv a svobod. Dlouholetý přítel Václava Havla měl po listopadu 1989 ještě jednu roli, byť velmi neformální, chránil prezidenta před premiérem, Havla před Klausem. „Havel Klausem strašně trpěl. Po zasedání vlády chodil Klaus za Havlem, jako britský ministerský předseda chodí za královnou a říká jí, co vláda aktuálně připravuje. Jenže Klaus začal každou schůzku tím, že Havla strašně sprdnul,“ říká Jan Ruml v knize Náš Václav Havel, z níž Echo24 přináší ukázku.

Nevytratil se ze společnosti onen symbolický obraz Václava Havla, ten morální étos? Skoro to vypadá, že řada lidí dnes spíše promítá do jeho osoby své neúspěchy v polistopadové době.

Myslím, že to tak úplně není. Jsou lidé, kteří ho hluboce milovali, milují a nedají na něj dopustit. A není to jen záležitost Prahy. Lidé vzpomínají na Havla s úctou, stejně tak na Olgu. Je zasunutý v myslích lidí hlouběji, než jsem si myslel.

Ukázka rozhovoru je z knihy Náš Václav Havel, kterou nyní můžete se slevou koupit přes ECHOeShop

Ale prezidentství ho proměnilo, v roce 2003 to byl asi jiný Havel než v roce 1989.

Říkal, že nikdy prezidentem nechtěl být, což je kravina. Chtěl. Funkce ho proměnila hodně. Na začátku si myslel, že bude stát řídit jako Masaryk. Že si bude zvát šéfy politických stran a bude jmenovat vlády podle své vůle. Ty první takhle ještě skutečně jmenoval, měl silný vliv. Pak už ne. Ztratil zcela politický vliv. Proto mu jeho lidé v roce 1998 říkali, ať už nekandiduje, ale myslím, že bylo dobře, že kandidoval. Stále představoval morální autoritu. Národ, byť jeho vliv upadal, podvědomě věděl, že je zde nějaký nepřekročitelný bod. Dokud Havel žije, je všechno v pořádku.

A nyní, když už nežije?

Podle mě to byl dějinný okamžik, kdy mohl Havel vejít do dějin. Takový se už asi nebude opakovat. Ta společnost je malá na to, aby tady bylo více takových osobností. Ve finále je jedno, kdo bude prezidentem, důležitější je, aby fungoval celý systém. Systém protivah a protibrzd: vláda, úřady, soudy musejí fungovat. Pak je jedno, kdo bude prezidentem.

Prošel jste s Václavem Havlem posledních třicet let jeho života, byli jste si v některých okamžicích hodně blízko. Dá se říct, že jste byli kamarádi?

On měl takové kumpány, se kterými trávil většinu času už od šedesátých let. Já to ani neberu úkorně, že jsem nepatřil do okruhu jeho přátel. Měl jsem ho rád a on mě svým způsobem asi také. Protože mě v době bolševika i v době porevoluční využíval pro takové zvláštní úkoly. Pamatuji si, že jsme se za bolševika potkali v hospodě U Pravdů, kam přišel s Olgou, a tam mě v podstatě požádali, jestli bych neřídil skupinu kolem videojournalu (Originální videojournal – samizdat v podobě videopříspěvků v 80. letech, zpravodajství o alternativní kultuře, undergroundu a disidentských aktivitách – pozn. red.). A pak, když dostával peníze zvenku a potřeboval je distribuovat dál k potřebným lidem, mě opět zavolal a požádal, abych to za něj rozděloval. Jezdil jsem s penězi po celé republice a distribuoval je. To byla z jeho strany velká důvěra, že mi svěřil peníze, protože by je asi nesvěřil každému. Nějak mi prostě důvěřoval. Jestli to bylo kvůli tátovi, nebo že věděl, že celá rodina podepsala Chartu… To byl takový druhý moment, kdy jsem vycítil jeho potřebu se mnou spolupracovat.

A po revoluci to pokračovalo, když vás prosadil coby náměstka federálního ministra vnitra a pak i českého ministra vnitra.

Havel byl v podstatě otcem myšlenky, že půjdu na ministerstvo vnitra. Asi proto, že jsem byl v Občanském fóru nejradikálnější. Těsně po revoluci jsme se scházeli u Jirky Křižana nebo u Michaela Žantovského a hodnotili situaci. Chodili tam poslanci, novináři. Já jsem strašně nadával na tehdejšího ministra vnitra Sachera a pořád jsem Havlovi opakoval, že je to blázen. Ale on měl Sacher na Havla nějaký vliv. My jsme sledovali, jak estébáci zametají stopy, a Sacher je nebyl schopen vyhodit, dokonce se častěji stýkal s Lorencem než s reaktivovanými policisty, kteří měli naši důvěru. A Havla napadlo, abych šel dělat náměstka ministra vnitra pro likvidaci StB a pro vznik nových zpravodajských služeb. Křižan mě pozval na Hrad, tam se mnou asi tři hodiny mluvil, až mě přesvědčil, že jsem nejlepší typ na ministerstvo vnitra. Já jsem tehdy psal do Respektu a myslel si, že budu novinář. Přišel jsem na ministerstvo a říkal si, že do prvních voleb vyhodím estébáky a půjdu znovu psát do novin. Zůstal jsem tam sedm let.

Vybral si vás také, abyste ho chránil před Václavem Klausem?

V podstatě jo. Havel Klausem strašně trpěl. Po zasedání vlády chodil Klaus za Havlem, jako britský ministerský předseda chodí za královnou a říká jí, co vláda aktuálně připravuje. Jenže Klaus začal každou schůzku tím, že Havla strašně sprdnul. Že poškozuje zájmy republiky pozváním dalajlamy, za pozvání Salmana Rushdieho atd. A Havel se ho bál. A jednou mě prezident požádal, abych tam chodil s Klausem. Takže jsem tam na ty jejich schůzky asi půl roku chodil. Klaus se mohl zbláznit, Havel si to ale vymínil. Klaus si přede mnou tolik nedovolil, tak se bavili docela věcně.

xxxxx

Ale v jiných politických rozhodnutích jste spolu občas nesouhlasili. Kdy například?

Petr Pithart má teorii o všech prezidentech, že nectí ústavu, protože cítí, že lidé chtějí raději krále než prezidenta. Ze začátku jsem viděl, že má Havel pocit, že jako prezident řídí tuto zemi. On neměl rád parlament, nechápal ho. Předložil několik zákonů, které mu parlament smetl. Pamatuji si, že jsme spolu seděli dvakrát na nábřeží v restauraci Paroplavba, jednou v roce 1992, kdy abdikoval jako federální prezident. Zaplatil jsem za něj večeři, protože jsem mu říkal, že je teď vlastně nezaměstnaný. A debatovali jsme o Klausovi, o parlamentu. Tehdy si poprvé vážně uvědomoval, že ztrácí vliv. V některém hodnocení aktuální situace jsme se skutečně neshodli. Podruhé jsme ve stejné restauraci seděli v roce 1996, blížily se volby a vypadalo to, že je může vyhrát ČSSD pod vedením Zemana. Strašně jsem se vyděsil a šel jsem za Havlem, aby podpořil pravicovou vládu, že Zeman strhne Českou republiku dál od Západu. Havel měl rád Luxe, Kalvodu, ale nesnášel Klause. Přesto jsem považoval za nutné, abych jej jako jeho přítel a ministr vnitra požádal, ať podpoří pravici. Myslím, že mě neposlechl. Pak začal blbnout s podporou zelených a začal podporovat mladé politiky, jako byl Gross, Cyril Svoboda, Mlynář. Všem dával politické polibky smrti, jak je jmenoval jako nadějné politiky. V roce 1996 jsem byl už dost naléhavý, a on nic neudělal, tvářil se jako neutrál. Říkal: „Vidíte to moc černě, to je demokracie.“ A svým způsobem si přál, aby Zeman vyhrál, respektive aby Klaus prohrál. Pak si najednou uvědomil, že zemi už neřídí, že ji řídí politické strany.

Ve které době jste k sobě měli nejblíž?

V novodobé, když bojoval s Klausem. Dlouho nechtěl podepsat moji demisi, sloužil jsem déle, než jsem chtěl.

Klause prohlídl dříve než vy?

Havel Klause prohlídl hned. Nechtěl ho jmenovat premiérem, chtěl, aby byl guvernérem ČNB. Klaus ho poslal elegantně do prdele, protože vyhrál volby.

Ukázka rozhovoru je z knihy Náš Václav Havel, kterou nyní můžete se slevou koupit přes ECHOeShop

A nejdál jste od sebe měli kdy?

Po smrti Olgy. A ne kvůli tomu, že bych neměl rád Dášu. Ale on se strašně změnil. On se moc lehce přenesl přes Olžinu smrt. Nevím, co se událo v jeho nitru, ale já jsem měl Olgu opravdu rád. Jezdil jsem za ní do Lán a chodili jsme společně se psy po zámeckém parku. Vyčítal jsem mu, že se lehkým způsobem přenesl přes její smrt.

Čtěte další ukázky z knihy Náš Václav Havel:

Havel nechtěl umřít sám, říká žena, která s ním byla

‚Havel se mnou asi rok nemluvil. Olga s Kocábem mi dali sodu‘

‚Když se podruhé oženil, už to nebyl Havel, jakého jsem znala‘

‚Když ti ten kožich zlejou, koupím ti novej,‘ řekl Havel Kubišové

‚Klaus se Havlovi pomstil. Spojil se se Zemanem a vyšachovali ho‘