Válku s Kimem nikdo nechce

Organizace spojených národů jednomyslně schválila návrh Spojených států na uvalení dalších sankcí na Severní Koreu. Důvodem k uvalení sankcí jsou nedávné raketové testy komunistické diktatury. Kromě toho se americká zástupkyně při OSN Nikki Haleyová nechala slyšet, že „čas pro vyjednávání s KLDR skončil“.

Vzhledem k bizarní a v jednadvacátém století už v podstatě unikátní povaze severokorejského režimu, vzhledem k dosti neuvěřitelným, kusým a také obtížně ověřitelným zprávám, či spíše zvěstem o vnitřních čistkách ve stranické hierarchii země, údajně realizovaných pomocí smeček hladových psů, protiletadlových kulometů a podobných roztomilostí, se běžnému západnímu konzumentu zpravodajského obsahu musí dlouhodobě zdát, že pozice KLDR coby globálního padoucha je jaksi permanentní, ale ve výsledku nijak zásadní konstanta.

Skutečnost je ale taková, že pravděpodobně nikdy od uzavření příměří v 1953 nebyl Korejský poloostrov blíže válce než právě nyní. Čína, sice stále váhavější, ale pořád ještě jediný spojenec dynastie Kimů, posiluje stavy vojenských posádek na hranicích, americké nadzvukové bombardéry B-1 Lancer nacvičují v těsné blízkosti severokorejského vzdušného prostoru simulované údery a režim mezitím dál vyostřuje situaci úspěšnými testy nosičů jaderných hlavic.

Základní problém se Severní Koreou spočívá v tom, že její vůdce Kim Čong-un je sice možná paranoidní, což je ostatně už dlouhá desetiletí pro jeho rod charakteristické, ale jednu věc zřejmě chápe správně: jakékoliv oslabení vojensko-stranického aparátu, který celou zemi drží pod krkem, by zřejmě vedlo k rychlému, velmi pravděpodobně i značně násilnému konci režimu. A Kima by to s téměř naprostou jistotou stálo krk. Jaderné zbraně tak nejvyšší potentát Severní Koreje chápe nejen jako pojistku zachování poslední oázy skutečného komunismu na planetě, ale i jako garanta vlastního přežití.

Nyní se ukázalo, že KLDR je ve vývoji raketových nosičů mnohem dál, než se věřilo, a v současné době disponuje střelami schopnými zasáhnout území Spojených států. Z racionálního západního pohledu je zřejmé, že případné užití těchto raket s jadernou hlavicí, ať už proti USA nebo spíše Jižní Koreji, by mělo za na následek strašlivý a naprosto zdrcující odvetný úder. Kim však uvažuje jinak. Za každým krokem západních států vidí snahu zlikvidovat severokorejský komunistický ráj i jeho osobně. Pokud se bude cítit zahnaný do kouta, a ten moment už byl v poslední době několikrát nebezpečně blízko, může si klidně zvolit variantu, že když už má skončit, tak pořádně a s náležitým finálním ohňostrojem. Západ v čele se Spojenými státy se už téměř dvacet let vyčerpává v mírně řečeno diskutabilních intervencích s ještě diskutabilnějšími výsledky. Afghánistán za Tálibánu nebo Irák za Husajna jistě nebyly nijak přívětivé krajiny. Ale ve srovnání s KLDR, zemí, která disponuje jedním milionem aktivních mužů ve zbrani a jadernými zbraněmi, zemí, kde je obyvatelstvo sedmdesát let masírováno propagandou k nenávisti vůči Západu, to byly přece jen lehké váhy. Západ se dvacet let angažuje ve zbytečných konfliktech. KLDR a její vládce, mladý Kim, jsou potenciálně mnohem nebezpečnější nepřítel, než kdy mohl být Husajn, Kaddáfí nebo kajdisté zalezlí v afghánských horách. Ale po tolika letech válek, které sice Západ neprohrál, ale které zároveň nemají konce, se nikdo do další bojové vřavy nehrne. A i to korejský Kim musí tušit. V situaci kolem Severní Koreje tedy do budoucna nejspíš padne ještě mnoho siláckých vyjádření. Ale ještě více reálných ústupků ze strany Západu.