Povedený debut. Všiváci jsou českého filmu sen

Debut Romana Kašparovského Všiváci znamená pro český film vzpruhu a příslib. Málokdy lze narazit na dílo tak poučeného, nadšeného a zároveň schopného autora, který ví, co chce, a přitom z nápadů výsledného díla je znát, jak „bolavý tvůrčí zápas“ podstoupil a – zůstal bez odezvy.

Snad je to spravedlivý trest za snímky, na nichž Kašparovský pracoval jako producent a které patří k odporným zjevům zdejšího filmu (namátkou Lidice, 2Bobule, Mamas & Papas). Všiváci jsou ovšem konečně případ zaujetí, které pozvedá úroveň českých snímků obdobně, jako se to v poslední době podařilo westernům Poslední zápas Pepika Hnátka Jana Prušinovského, Ženy, které nenávidí muže Roberta Sedláčka a ceněnému dramatu odhodlané romské matky Cesta ven Petra Václava. Charakter Všiváků má nejblíž ke korejskému filmu.

Jejich příběh je prostý: dva rozhádaní bratři (Ondřej Vetchý, Jiří Langmajer) mají z dětství nastřádaná traumata na celý život (tragické úmrtí v rodině, láska k jedné ženě, panovačná matka, jež jim určila kariéry), přesto oba jsou ve své profesi extratřída (jeden je voják, druhý neurochirurg). Oba pijí, oba trucují. Druhý často souloží, prvý už ne – patrně proto, že má dvě děti a je bez peněz. S bývalým kolegou (Ondřej Malý) se proto rozhodne pro kriminální čin, který se zvrtne a skončí tragicky. Do jejich příběhu je ještě zamontován příběh retardovaného chlapce a jeho kamaráda (Jiří Mádl a Kryštof Hádek), již se náhodou zapletou jednak se starší dcerou prvního z bratrů (Tereza Voříšková), jednak s králíkem druhého. Také to skončí tragicky. Víc nemá smysl vypisovat, neboť jakékoli detailnější převyprávění obsahu vyvolá ve čtenářích pro jeho překotnost místo upřímného smutku smích a dojem nepodarku. Přitom Všiváci se standardní filmové produkci vymykají už třeba tím, že literární popis na dění na plátně nestačí.

Všiváci nejsou film příběhový, nýbrž emocionální. Nemají uhranout dějem, ale zahltit pocity a nechat diváka, aby se s nimi srovnal; logika a struktura filmu totiž není výroková, ale snová.

Přesto dosavadní recenze i divácké reakce sdílené na sociálních sítích (až na promile výjimek) opakují touž chybu: pokoušejí se detailně vyprávět děj, a když to kvůli jeho kučeravosti nejde, nadají na mizerný scénář plný retardací, nesmyslů a dokonce retrospektivy. Čili formulují požadavek na přímočarý anebo aspoň jednoduchý příběh.

Všiváci ovšem nejsou film příběhový, jakkoli je v nich událostí na několik filmů, nýbrž emocionální. Nemají uhranout dějem, ale zahltit pocity a nechat diváka, aby se s nimi srovnal; logika a struktura filmu totiž není výroková, ale snová. A není se co divit proč: V hávu náročné výpravy (vojenské scény se natáčely v Afghánistánu), překvapivých zvratů, rychlého střídání žánrů a jim odpovídajících struktur záběrů (často řešených útěkem k detailu) snímek vypráví o lidech, kteří pod tíhou svých nočních můr a osobních nebo mentálních limitů nesvedou pořádně spát, život vidí rozmlženě, tápají před svou budoucností a cítí se rozháraní a ztracení. Film prezentuje tuto „hádku duše s tělem“ také formálně rozbitím kompozice, nelogickým chováním postav, různým barevným podbarvením dějových linek a nakonec jejich neukončováním. 

Je to jiné zobrazování neklidu, než na jaké jsme v českém filmu zvyklí. Obyčejně se autoři spokojí s přestávkou ve vyprávění, vyplněnou dlouhými záběry na detail některého z hrdinů, kterak prázdně hledí kamsi do dáli a zřejmě je zamyšlen. Ačkoli účinek má být opačný, podobá se to někdejším televizním přestávkám s hravými koťaty (dnes Česká televize využívá tento žánr ve svém internetovém vysílání například při pauzách ve sportovních přenosech; jen se v záběrech místo mláďat kutálejí kopačáky). Naposled tento uhrančivý postup použil ve zmíněné Cestě ven Petr Václav.

Jeho hrdinka toužila po srovnané rodině. Stejným chtíčem žijí hrdinové Všiváků, jimž se ho nakonec za cenu několika obětí podaří uspokojit. Pozoruhodné je proto promyšlené PR filmu, neboť bulvární deníky ve fotoseriálech z premiéry snímku se soustředily na referáty o Jiřím Langmajerovi, který se po letech konečně poprvé veřejně přihlásil ke své milence, a Ondřejovi Vetchém, který konečně ukázal dceru a manželku. Rodinné zázemí obou herců tak splývá se zázemím jejich filmových charakterů a vzkaz je jasný: rodina je pořád grunt.