Kdo rozhádá Sobotku s Babišem? Čína a Německo
Když jsem se nedávno v Praze setkal s Andreasem Dombretem, jedním ze šesti členů výkonné rady Bundesbanky, starosti o letošní kondici německé ekonomiky jsem najevo nedával. Němečtí centrální bankéři věří, že náš západní soused v tomto roce poměrně zdatně poroste. Věří tomu stále i podstatná část trhů. Zatím. A zatím to potvrzují i nejnovější makroekonomická čísla. Podle dnes zveřejněných čísel německá ekonomika v prvním čtvrtletí rostla mezikvartálně tempem 0,8 procenta, dvakrát rychleji než ve čtvrtletí předchozím, a meziročně si polepšila o 2,5 procenta. Navzdory tomu však Německo může v nadcházejících měsících zasáhnout citelný hospodářský útlum. Ten by pochopitelně tíživě dopadl i na křehce oživující českou ekonomiku, která se dnes rovněž blýskla pozitivními čísly – mezikvartálně sice stagnovala, ale meziročně povyrostla o dvě procenta (rychlejší tempo nabrala naposledy ve druhém čtvrtletí 2011).
Dříve v tomto týdnu však také německý institut ZEW zveřejnil nepříliš povzbudivá čísla. Index důvěry investorů v německou ekonomiku se propadl mnohem výrazněji, než se předpokládalo. Z několika důvodů. Předním z nich je nejistota ohledně přechodu na nový ekonomický model v Číně, stavějící mnohem spíše na domácí spotřebě než na investicích. Německé firmy a podniky se sice snaží přeorientovávat na jiné rozvíjející se trhy, včetně třeba Kolumbie nebo Ghany, avšak německý obchod s asijskou ekonomickou velmocí stále předčí čínský obchod s Francií, Británií a Itálií dohromady. Případný útlum čínského hospodářství, byť třeba jen přechodný, by tudíž znamenal vážný problém pro řadu německých firem a potažmo pro celou německou ekonomiku. Některé ze scénářů čínského přechodu na nový ekonomický model navíc pracují s předpokladem devalvace jüanu. Pokud by k ní opravdu došlo, zdraží dovozy do Číny, včetně těch německých, což pochopitelně sníží jejich objem. To by dále podvázalo vzájemný čínsko-německý obchod, a tedy opět i výkon celé německé ekonomiky.
To však není vše. Německo provozuje velice nákladnou energetickou politiku. Po Fukušimě odpískalo jádro a o to vřeleji otevřelo náruč plynu z Ruska, větrníkům a solárním panelům. Svůj postoj nemění. Na rozdíl od Japonců, kteří – navzdory trpké bezprostřední zkušenosti s fukušimskou havárií – si přes počáteční rezolutně odmítavé proklamace začínají k jaderné energii nacházet opět cestu. Za cenu nesmírných dotací, které zaplatily například německé domácnosti osmdesátiprocentním nárůstem cen elektřiny v posledních osmi letech, vláda kancléřky Merkelové zarputile hodlá zvýšit objem „zelené energie“ ze stávající zhruba čtvrtiny celkového generovaného objemu v zemi na až bezmála polovinu v roce 2025.
A aby toho nebylo málo, další vyhrocení ukrajinské krize, jež je vysoce pravděpodobné, Německo poškodí zcela zásadně. S Ruskem obchoduje více než šest tisíc německých firem a podle některých odhadů generuje německý export do Ruska zhruba 300 tisíc pracovních míst v zemi našeho západního souseda. Sankce namířené proti Moskvě tedy neblaze zasáhnou celou německou ekonomiku.
A pochopitelně nejen ji. I tu českou. Jak známo, Německo je naším největším obchodním partnerem. Pro prosperitu České republiky je vlastně podstatnější to, jak se Německu ekonomicky daří, než to, jak pohnou s daněmi či jaká jiná ekonomická opatření provedou premiér Sobotka, ministr financí Babiš a spol.
Nebezpečná kombinace závislosti německého ekonomického zdraví na objemu vývozu do Číny, nákladné energetické politiky a významné angažovanosti na ruském trhu je tak hrozbou nejen pro Německo, ale zprostředkovaně i pro Českou republiku.
Sobotkova vláda má zatím docela štěstí. Aniž by se o to zasloužila, česká ekonomika evidentně oživuje, jak potvrzují i zmíněná nejnovější čísla, a nezaměstnanost klesá, i když mírně. Pár nenáročných marketingových tahů spolehlivě zajistí, že běžný volič za ekonomické oživení upřímně a rád – a personifikovaně – poděkuje Sobotkovi, Babišovi a spol., nikoli abstraktní „globální ekonomické situaci“. Avšak na druhou stranu, v případě, že se německá ekonomika ocitne v úzkých, a s ní následně i ta česká, seberafinovanější kampaň voliče nepřesvědčí, že v opětovném ekonomickém propadu nemá česká vláda prsty. Osud tuzemské vlády je prostě ve vleku vývoje globální a evropské ekonomické situace, který nemá šanci ovlivnit, ale za nějž bude sklízet ovace, nebo se za něj naopak před voliči zpovídat.
Z toho všeho vychází sice trochu příliš přímočará posloupnost, jež však má své opodstatnění: otřese-li se ekonomicky Čína, otřese se i Německo a poté i Česko – a zřejmě i česká vláda. Pro Babiše totiž bude v takovém případě velmi lákavé „hodit“ vinu na ekonomickém útlumu na Sobotku, distancovat se od něj a zamířit k novým, byť předčasným volbám.
