Izrael, to je nejlepší reklama na demokracii vůbec

Izrael je pravděpodobně tou nejlepší reklamou na demokracii na světě. Díky tamnímu volebnímu zákonu, extrémnímu příkladu poměrného zastoupení, se setrvale dostávají do Knesetu pidistrany reprezentující vyhraněnou část populace, jež pak vetují změny, jež zbytek společnosti dávno považuje za nutné.

Politické strany se tam štěpí a slučují s frekvencí, jež cizinci brání držet krok s vývojem. Izraelcům kupodivu ne – asi proto, že to přeskupování je vždy motivované nějakými jasnými politickými záměry – nejsou to obdoby našich Úsvitů ani ANO. Navzdory věčnému diskutování a tomu, co bychom u nás štítivě nazvali politikařením, zůstává kupodivu izraelská společnost velmi praktická a akceschopná. Tentokrát pozici vždy žádoucího a vyhlíženého centristického jazýčku na vahách obsadil Moše Kahlon, bývalý ministr telekomunikací za Netanjahuovu stranu Likud, kterého všichni znají jako toho, kdo prosadil dramatické snížení mobilních tarifů. Jeho strana ještě před dvěma měsíci neexistovala.

Izrael kupodivu dokázal otočit v 90. letech svou ekonomiku takovým způsobem, že se z někdejší polosocialistické, zadlužené země závislé na americké pomoci stala vysoce konkurenceschopná ekonomika, která s úspěchem přestála celosvětovou krizi – a nevedlo to k nástupu populistických demagogů k moci. Udržuje si obranyschopnost, což je taky něco, co by většina evropských zemí dnes dokázala jen přes mrtvoly většiny voličů. „Všichni víme, co bychom měli dělat, ale nevíme, jak potom, až to uděláme, neprohrát volby,“ řekl jednou současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. V Izraeli to kupodivu nějak jde.

Tento úspěch zároveň dokazuje, že Západ, který ve světě verbálně prosazuje demokratické hodnoty, jim sám ve skutečnosti zas až tak nevěří. Na izraelských volbách ho vždy nejvíc zajímá politika Izraele vůči jeho nedemokratickým sousedům. „Celé mezinárodní společenství s výjimkou americké Republikánské strany, egyptského generála al Sisího a Chucka Norrise fandilo pádu Netanjahua,“ napsal dnes izraelský doleva táhnoucí deník Haaretz. Na což by se dalo jedovatě odpovědět, že vzhledem k tomu, jakou starost o blaho Izraele celé mezinárodní společenství dlouhodobě projevuje, asi dělá Netanjahu něco správně. Bylo by to přehnané, Netanjahu dělá některé dobré a některé špatné věci. A vůbec není jasné, zda bude opět premiérem. Ale to, jak dokázal docílit lepšího než očekávaného výsledku poté, co šel do téměř otevřeného konfliktu s prezidentem Obamou, o něčem svědčí.

Ve srovnání s boji na Ukrajině a s Islámským státem se u nás relativně méně píše o třetím největším tématu mezinárodní politiky těchto měsíců, vyjednávání s Íránem o jeho jaderném programu. Přitom tady se odehrál zvrat neméně radikální a dalekosáhlý než v předchozích dvou případech. Obama vsadil velmi mnoho na to, že pokud se podaří uzavřít s Íránem dohodu a vtáhnout ho do mezinárodního společenství, teheránská teokracie se promění. Je to zajímavá kalkulace, íránská civilizace je velmi vyspělá a má potenciál, který ani ajatolláhové nedokázali zničit. Ta kalkulace má jednu nevýhodu: jak Izrael, tak sunnitské státy Blízkého východu, mezi nimi tradiční američtí spojenci, jí nevěří. Mají pocit, že Obama vsadil všechno na jednu kartu a že to špatně dopadne, a zařizují se po svém. To vede k zajímavým posunům. Saudská Arábie veřejně varuje, že může dojít k nuklearizaci Blízkého východu. A sama už k tomu údajně podniká kroky tajným jednáním s Pákistánem. A jak ona, tak Egypt mají velmi dobré, pragmatické vztahy s Netanjahuem. „S Netanjahuem hodně mluvím,“ přiznal před pěti dny egyptský generál v rozhovoru pro Washington Post. Evidentně víc, než kterýkoli z nich mluví s Obamou.

V únoru navštívil Egypt Vladimir Putin. Dostalo se mu okázale vřelého přijetí jakož i dohod o stavbě jaderné elektrárny a dodávkách zbraní. Je to katastrofální porážka americké diplomacie. Když se Američanům po Násirově odchodu podařilo přetáhnout Egypt ze sovětského do amerického tábora, byla to diplomatická výhra, na níž desítky let stála americká strategie. Bez ní nebyly ani dohody z Camp Davidu a mír s Izraelem. Šest let poté, co Obama pronesl v Káhiře projev, od kterého si sliboval nový začátek v amerických vztazích s arabským světem, je nový začátek tady. Nikoli poprvé Obama budí dojem, že mu na nepřátelích záleží víc než na přátelích.

Takže to zmiňované celé mezinárodní společenství má na Netanjahuově volebním úspěchu svůj podíl.