Vláda bojuje s nezaměstnaností. Tím, že ji zvýší
Dnes vyjíždějí ministři ČSSD do problémy stíhaného Šluknovského výběžku. Možná by si někdo myslel, že důležitější je, že tam vyjíždějí ministři práce, vnitra a lidských práv, ale tiskové oddělení ČSSD na vizuálu skutečně hovoří o „výjezdu ministrů ČSSD“, přitom s logem ministerstva práce a sociálních věcí. Tato koalice rychle pokročila v podivném trendu parcelace státní moci na jakási exkluzivní stranická léna, kdy se strany čím dál tím méně namáhají předstírat, že za výkon vládní moci zodpovídají společně (pravda, ten trend uvedlo do pohybu ANO).
Jistě budou na Šluknovsku tuze hovořit o nezaměstnanosti. A dnes se taky objevila zpráva o jednom mimořádně bizarním nápadu, který ministryně práce na boj s nezaměstnaností má: vyzvat státní firmy, aby zaměstnávaly více lidí. Za jeden z empiricky dobře doložených faktů ekonomie se považuje relativní neefektivnost státních firem, spočívající mimo jiné v zaměstnávání nadbytečného počtu lidí – ať už k tomu vedou motivy manažerů na všech úrovních či menší obranyschopnost vůči skupinovým zájmům. Nastupující vlády pak pravidelně slibují, že se budou snažit zavést do hospodaření státních firem pořádek, tuto vládu nevyjímaje. A teď přichází ministryně práce s výzvou, že státním firmám, jež by měly do rozpočtu penězi přispívat, naopak přidá z rozpočtu peníze za to, když budou zaměstnávat lidi, které nepotřebují?
Efektivnost dotací na vytváření pracovních míst je sporná, nicméně je aspoň založena na teoreticky obhajitelné myšlence, že zde nejdříve musí existovat ekonomicky racionální podnikatelský záměr, kterému dotace pomůže přehoupnout se do ziskovosti. U státních firem tento předpoklad neplatí. Když jim to stát nařídí, klidně zaměstnají lidi na vykopávání a zasypávání jam a pro bílé límečky vytvoří pozice označované jako trafiky. Ale proti těm snad bojujeme, ne?
Stát má přitom do očí bijící páky, jak nezaměstnanost ovlivnit. Na prvním místě jde o náklady práce. Zaměstnanec stojí zaměstnavatele o hodně víc, než kolik dostane na účet. Říká se tomu vedlejší náklady práce a jde zejména o daně a sociální a zdravotní pojištění.
Logickým důsledkem je bujení švarcsystému a práce na černo. Boj s těmito fenomény má svůj již zaběhnutý koloběh, takže je jisté, že země se v kterýkoli okamžik nachází v jedné z následujících fází:
1. Vláda konstatuje, že bují švarcsystém a práce na černo.
2. Vláda vyčísluje daňové úniky a oznamuje, že posílí inspekce a zpřísní pravidla.
3. V médiích se objevují zprávy o idiocii nových pravidel a inspekcí, podnikatelé si stěžují, opozice kritizuje vládu.
4. Vláda oznamuje zjednodušení pravidel a benevolentnější inspekce.
5. Vláda konstatuje, že bují švarcsystém a práce na černo.
Vedle tohoto domácího perpetuum mobile má vysoké zdanění práce důsledky i pro naši mezinárodní konkurenceschopnost. Jak ukazují tyto tabulky, Česká republika v mezinárodním srovnání není vůbec levná. Je nad průměrem zemí OECD a zejména pro bezdětné zaměstnance patří naše vedlejší náklady práce k nejvyšším na světě. Ještě horší obrázek dává tabulka německých statistiků, která ukazuje, kolik eur navíc musí zaměstnavatel zaplatit na 100 eur mzdy. Je pravda, že mezi drahými evropskými zeměmi jsou i některé velmi úspěšné – Švédsko, Rakousko, Německo, Nizozemsko. Mnohé jiné sice pořád považujeme za bohaté země, ale úspěšné nejsou. Již si zvykly na nízký růst a vysokou nezaměstnanost, na jakou my bychom si zvykat chtít nechtěli. Naopak ve vyspělých západních zemích s nízkými vedlejšími náklady práce, jako je USA, Kanada, Austrálie, Švýcarsko, Izrael či Nový Zéland, je nezaměstnanost dlouhodobě nižší než v EU.
Takže co hodlá dělat naše vláda? Rozhodně ne snižovat. Úvahy o reformě penzí zatím směřují k tomu, že by se mohlo zvyšovat pojistné. Vláda si tak vytváří jistotu, že s nezaměstnaností bude moci bojovat vynalézavě a dlouhodobě. Protože klesat určitě moc nebude.
