Gipsy udělal dobře, Landovi taky všichni tleskali

Dávno, dávno tomu, ale shodou okolností přesně před dvaceti lety, v listopadu roku 1996, měl v Divadle Ta Fantastika premiéru „dirty muzikál“ Daniela Landy Krysař.

Mám na něj pěkné vzpomínky. Běžně jsem na muzikály nechodil ani tehdy, ale kdosi mi ho doporučil, že mě to bude zajímat. A zajímal. Seděl jsem tehdy v divadle a nevěřil svým smyslům. Na jevišti se rozvíjel známý děj, ale to, jakým způsobem byl interpretován, mi vyráželo dech. Landa krysařskému námětu dodal nepokrytě (doposud jsme o tom přesvědčen) antisemitský, xenofobní rozměr, který, myslel jsem si, musí každého pobouřit, nebo přinejmenším ho zarazit. Tak jsem se udiveně rozhlížel v divadle kolem sebe a čekal jsem podobné reakce, ale místo toho jsem viděl zcela dějem zaujaté a jakoby souhlasně tu divadelní šmíru sledující tváře diváků. Měl jsem pocit, že jsem pravděpodobně na tom představení jediný, komu to vadí, komu to nepřipadá normální. Možná to tak nebylo, ale publikum se mi zdálo spokojené. Ani já jsem žádnou scénu neudělal, vydržel jsem do konce, pak jsem napsal článek do Respektu, ze kterého tu kus ocituju:

„Město, do nějž Landův Krysař přichází, je znečištěné pařeniště, kde nejenže se rozmnožily krysy, ale mají tam i neurovnané sociální poměry, prostě ,pára bez ventilu vře…‘. Město je třídně a etnicky rozděleno na privilegované ,Ostrovany‘ a zbídačené ,starousedlíky‘. Ostrované přišli kdysi z ,Ostrova, kde se odehrála blíže neurčená katastrofa‘, a na rozdíl od manuálně pracujícího původního obyvatelstva se věnují obchodu, lichvě a pohostinství. A na rozdíl od zahadrovaných domorodců jsou oni oblečeni do slušivých tunik s jakýmisi geometrickými obrazci na hrudi, takovými trojúhelníky – a na spáncích se jim třepotají takové malé třásničky, takové jakoby pejzy… Když pak jeden z těchto Ostrovanů, odpudivý lakotný krčmář, se folklorně kroutí a naříká ,aj, ajvaj, ajvaj, jaj‘, člověk nemusí být ani příliš podezřívavý nebo přecitlivělý, aby ho nezačal ovládat pocit, že buď si z něj ten Landa dělá prapodivnou legraci a poněkud nevkusně jen tak zkouší, který ,pseudohumanista‘ se nachytá, nebo opravdu jde o další smutný případ nepoučitelného rasistického pomatence. Takového senzitivnějšího a trochu obeznalejšího diváka napadá, že ne Viktor Dyk, nýbrž někdo úplně jiný byl duchovním a tematickým inspirátorem Landovy slátaniny. Totiž Alexej Pludek, jenž ve svém ,historickém‘ románu Nepřítel z Atlantidy rovněž konstruuje modelovou utopickou společnost nahlodanou podvratnou činností černovlasé a černooké ,kasty kupců‘, která postupně ovládá vůdčí pozice a zotročuje původní, nejspíš árijské obyvatelstvo. Pokud jde jen o podobnost náhodnou, pak je tato spřízněnost přinejmenším důkazem, že výrazový arzenál takových xenofobů a – budiž tu to slovo řečeno – antisemitů je monotónní a omezený, takže se nakonec vždy na tom svém poli setkají. V divadelním programu Landa správně, i když trochu nemotorně a zmateně píše: ,Bude-li zakázáno o určitých věcech mluvit, mohly by přerůst až do tlaku, jehož sílu bude mít divák možnost okusit.‘ Nezbývá než vzít ho za slovo a říci, že podstatou tohoto ,tlaku‘ je duchovní primitivismus a násilnická, rasově antisemitská nesnášenlivost.“

Vznikla z toho menší aférka, divadlo si zaplatilo celostránkový inzerát v denících, kde oznámili, že kritici jsou paranoidní a není třeba si jich vážit – to by mě ani nenapadlo požadovat. Zajímavější bylo, kolik měl Krysař zastánců, a to i mezi lidmi, od kterých by to člověk nečekal. Pamatuju si na rozhovor s tehdejším populárním ministrem kultury (potkali jsme se náhodou ve vlaku z Prahy do Olomouce, dodatečně oceňuju, že ten sympatický muž jezdil domů vlakem), který, jak říkal, byl na Krysařovi několikrát, a ničeho problematického si nevšiml, a to, jak mi zdůrazňoval, je na rasismus velmi citlivý. Když jsem se mu snažil podrobně vysvětlit, v čem skandálnost vidím já, nepodařilo se mi to. V očích toho dobrého muže jsem byl popleta, možná hysterik, který to vidí přehnaně a hned z nějakého trojúhelníčku dělá židovskou hvězdu a rozbité sklenky křišťálovou noc.

Muzikál se hrál do roku 2001, skončil po sté repríze. Problémy myslím už nenastaly, nikdo neprotestoval, finančně to byl nejspíš úspěch, vystřídalo se tam mnoho známých herců a hereček, v hlavní roli pěla Lucie Bílá.

Po dvaceti letech je to historie, vlastně spíš historka. Daniel Landa šel dál svou cestou, vyvíjel se k ezoteričnu, ale pravděpodobně by ještě i dnes odmítl, že by na jeho opusu bylo něco závadného. Možná by naopak tvrdil, že na jeho slova došlo, a že když se vytváří tlak, „divák to pocítí“.

Je docela možné, že podobné pocity, jako byly ty moje před dvaceti lety v tom divadle, měl v sobotu Radek Banga během Českých slavíků, když sál tleskal onomu muži, který si teatrálně říká Ortel. Je to zvláštní chvíle, když si uvědomíte, že hledíte na něco nepřijatelného a jste s tím rozhořčením sám. Gipsy udělal dobře, že se zvedl a odešel.

Vůbec to nezaručuje, že příště tomu Ortelovi přijde těch lístků do té obskurní soutěže, kterou normální člověk už dávno nevnímá, méně. Vlastně to s tím vůbec nesouvisí. Ale ten pocit, se kterým se ten mladý muž zvedal z křesla, mu lze závidět. Tím víc, že byl sám.