Stalinova mrtvola v mozku
Pátý březen je jedním z mála dat, která představují jednoznačně sdílené místo v ruské kolektivní paměti. Snad jenom začátek války 22. června 1941 si pamatuje tolik obyvatel od Pskova až po Kamčatku. První březnový čtvrtek roku 1953 zemřel totiž nejen geniální hudební skladatel Sergej Prokofjev, ale také Stalin.
Poslední hromady mrtvých, které měl bezprostředně na svědomí, byly lidé ušlapaní v davech na moskevských ulicích, kam vyšli truchlit. Básníci začali chrlit žalozpěvy o osiřelé zemi, Sergej Michalkov, notorický textař sovětské a ruské hymny, snil o možnosti předat vůdci vlastní údery srdce, svůj dech... To naštěstí nešlo, ale magie stalinismu a Stalinovy smrti neskončila a stala se od té doby námětem bezpočtu historických výzkumů a literárních zpracování.
Téměř každá próza, jejíž děj se týká 50. let a Ruska nebo komunismu, obsahuje zmínku o datu, které otřáslo světem. Z nedávných příkladů jmenujme román Zelený stan (2011), jehož autorka Ljudmila Ulickaja scénou Stalinovy smrti otevírá celou ságu o disidentském podhoubí SSSR.
Stalinismus trval téměř třikrát déle než Hitlerův režim, ale na rozdíl od německé reflexe nacismu nebyl v Rusku dodnes na státní úrovni odsouzen. Možná i z této nedořešenosti pramení zvláštní přitažlivost, veřejná magie hrůzostrašné a fascinující síly komunistického ideálu.
V současnosti se pozornost pronikavě myslících autorů upíná nejen k politickým dějinám stalinismu, ale také k vnitřním silám a světům jednotlivců, kteří si sovětskou verzi dogmatického komunismu osvojili jako svou niternou, emocemi podloženou víru. Slavnou knihu o tom roku 2006 vydal německo-americký historik Jochen Hellbeck pod názvem Revoluce v mé mysli. Psaní deníku za Stalina.
Stalinismus jako součást jedincova vědomí a životních postojů je také námětem jednoho z nejúspěšnějších amerických románů posledního roku. Napsal jej Jonathan Lethem (česky z jeho mnoha knih vyšli jen Sirotci z Brooklynu), jmenuje se Zahrada disidentů a hlavní postava, Rose Zimmer, je právě případem neúprosné – americké - komunistky, jejíž zvláštně zarputilá vnitřní síla formuje celý okolní svět včetně osudu potomků – hlavně dcery Miriam, kterou se v reakci na její první sexuální zkušenost pokusí udusit v plynovém sporáku podobně jako ve slavné scéně z Hitchcockova filmu Roztržená opona.
Hlavní postava, přezdívaná „rudá královna z Sunnyside“ (v new yorské čtvrti Queens), inspirovaná autorovou židovskou babičkou, se objevuje na scéně v roce 1955 a byť je stalinismem zpětně rozčarovaná, prochází životem s neúprosnou, místy až komickou tvrdostí, pro kterou žádná podoba lidského neštěstí není měřítkem, Rose doslova nezná slitování a svou nekompromisní věrností ideálům devastuje všechno a všechny kolem sebe. Vypravěč tuto neobyčejně schopnou, inteligentní, nezapomenutelnou ženu nazývá „vulkán smrti“.
Samozřejmě, že se strhující próza autora, o němž americká kritika píše, že má ambice jako Norman Mailer, je vtipný jako Philip Roth a kousavý jako Bob Dylan, zároveň ptá, kolik z mrtvého Stalinova těla a z vydatnosti diktatur, které zosobňuje, utkvělo v mozku nás samých a našich hrdinů či blízkých?
