Jan Sokol obdržel cenu Havlovy nadace, vyzval k solidaritě
Přínos ke svobodě slova
NOVÉ
Přední český filozof, vysokoškolský profesor a publicista Jan Sokol dnes obdržel cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Ve svém projevu připomněl důležitost obrany svobody i nebezpečí odmítání solidarity. Cenu obdržel z rukou Dagmar Havlové v den nedožitých 80. narozenin jejího manžela. Nadace ocenila Sokola za jeho přínos ke svobodě slova a rozvoji vzdělanosti. Současně vyzdvihla i jeho osobní statečnost v době komunismu.
Havlův vrstevník Jan Sokol se zabývá především filozofickou antropologií. Narodil se v roce 1936, po válce se živil jako zlatník a mechanik. V době komunismu se věnoval křesťanské filozofii a teorii náboženství, podílel se na ekumenickém překladu bible, publikoval v časopisech a posléze v samizdatu. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Po revoluci byl dva roky poslancem, v roce 1998 ministrem školství.
Filozof a pedagog Zdeněk Pinc ve svém dnešním laudatiu Sokola ocenil mimo jiné za jeho nadání pro to, aby říkal složité věci srozumitelným způsobem a zároveň jejich obsah nijak nediskreditoval. Poukázal také na šíři Sokolových zájmů i na jeho schopnost přednášet v pěti jazycích. „Není mnoho akademiků nejen v České republice, kteří byli pozváni k semestrálnímu učitelskému působení na Harvardské univerzitě,“ poznamenal. Jeho připomínka kandidatury Sokola na prezidenta v roce 2003 proti Václavu Klausovi a poznámka, že by bylo lepší, kdyby Sokol tehdy vyhrál, ocenilo obecenstvo v zaplněném bývalém kostele svaté Anny potleskem.
Sokol udělení ceny označil za velikou a nezaslouženou čest. „Staví mě do řady s vědci a mysliteli, kterých si velice vážím a kterým bych se neodvážil sám sebe postavit na roveň,“ řekl. Ve svém projevu poukázal na potřebu svobody ve společnosti a na její souboj s potřebou bezpečí. „Pod záminkou ochrany a bezpečí se svoboda nejsnáze omezuje a ti, kdo ji skutečně potřebují, ji musí neustále obhajovat a bránit. Pokud to nedělají, dříve nebo později o ni přijdou,“ připomněl Sokol slova starořeckého historika a politika Thúkydidése.
Společnost podle něj musí počítat s tím, že v napětí mezi svobodou a bezpečím bude mít požadavek bezpečí vždy silnější podporu, protože bezpečí potřebuje každý. Zatímco svobodu potřebuje nejspíš jen menšina lidí, kterou tvoří umělci, vědci, věřící či poctiví podnikatelé. Toho podle něj využívají ctižádostiví politici, kteří své voliči nejprve vyděsí a pak jim slíbí, že je před nebezpečím ubrání. Poznamenal, že větší bezpečí vyměněné za svobodu se zpravidla ukázalo jako prázdná iluze.
Zároveň řekl, že bránit svobodu může být v masové společnosti těžké. „Naše česká zkušenost svědčí spíš o tom, že na to sami nestačíme,“ podotkl s odkazem na zkušenosti 20. století. Proto vidí jako důležité dobré vztahy se svobodomyslnými sousedy, kteří dokázali svoji svobodu bránit lépe. „A proto je pro nás tak nebezpečné ostentativně odmítat každou solidaritu, když ji ti druzí potřebují. Může se totiž stát, že ji budeme potřebovat také, a to právě na obranu naší svobody,“ zakončil Sokol svůj projev.
Sokol je v pořadí osmnáctým laureátem Ceny Nadace Vize 97. Dostávají ji myslitelé, kteří svým dílem překračují tradiční rámec vědeckého poznání, přispívají k chápaní vědy jako integrální součásti obecné kultury a nekonvenčním způsobem se zabývají otázkami poznání, bytí a lidské existence.
