Naše ulice jsou, jako bychom si nečistili zuby

Únorové slunce ještě není nutné brát vážně, ale iluze jara je už tu. A sluneční svit osvětluje i prach a sto let starou špínu v našich ulicích. A tak, i když není ještě jaro, napíšu tu svůj pravidelný jarní úklidový sloupek už teď, kdyby se třeba někdo chytil.

Už léta v něm pošetile doporučuju malý krok ke zlepšení velkých věcí, konkrétně našeho života. Třeba výsadbu květin, umístění květináčů, natření domovních dveří nebo zábradlí či prostě nemetaforické zametení chodníku před vlastním prahem. Tyto výzvy jsou samozřejmě utopistické a naivní, i když by s nimi asi většina teoreticky souhlasila. Starat se o vlastní okolí je ale něco, čemu se Čech obyčejně vzpírá, neboť největší hrůzu má z toho, že by udělal sám něco, co by udělat nemusel, i když by se mu to líbilo.

Ano, tak já tentokrát navrhuju umytí parapetů. To je taková ta římsa pod oknem, na niž serou holubi. Obyčejně je plechová, kdysi dávno natřená nějakou barvou, ale nyní již většinou oprýskaná. Ta se v Čechách obvykle nemyje. To je poznatek, který jsem konzultoval i s několika cizinci – a dali mi za pravdu, že si toho také všimli. Obyčejně má člověk dojem, že když už, tak stačí umýt skla v oknech, a to, co přečnívá, už není naše. To je fasáda a o tu se má postarat někdo jiný. Nestará se nikdo.

Ale o tenhle parapet mi vlastně ani tak nejde. S ním je člověk konfrontován jen u sebe doma nebo na návštěvě, když kouří z okna.

Mnohem důležitější je parapet uliční, tedy součást tzv. parteru, vlastně nejdůležitější část ulice, neboť to je, jak píše klasik českého parteru Josef Kroutvor „první plán města, první panoráma, jakási vizitka podaná návštěvníkovi. Ale je také prostředí každodenního života, místo nákupů a setkávání obyvatel.“ A místem, dodávám, kde se umažete, kdybyste se náhodou opřeli.

Udělal jsem takový pokus. Prošel jsem dneska dvě velké pražské ulice odshora dolů, ulici Milady Horákové a ulici Francouzskou. Nejsou to ty nejlepší pražské ulice, ale chodí tam hodně lidí, je tam hodně obchodů, podniků – a parapetů. Šel jsem od parapetu k parapetu, u každého jsem udělal prstem takovou čáru, jak je vidno na fotografiích, které jsem k tomu pořídil (chodec, který by si mě všiml, by si musel myslet, že jsem buď blázen, nebo z nějakého kontrolního úřadu). Pak jsem toho nechal. Bylo to všude stejné. Všechny, doslova všechny ty římsy byly špinavé. A to ne špinavé tak, že na ně pár dní něco padá. Byly špinavé dlouhodobě, zažraně, nejméně půl roku, přinejmenším od posledního říjnového deště. Prsty jsem měl za chvíli úplně černé. Ale bral jsem to jako takový výzkumný úkol.

Já vím, že laskavý čtenář si řekne, že jsem buď magor, nebo že je to banalita. Nebo že to ti majitelé obchodů, tedy spíš zaměstnanci, prostě nestihli zatím umýt. Ale oni to nedělají. V Čechách (a na Moravě to bohužel není lepší) se to prostě nedělá. Možná jednou za rok. Možná. Spíš ne.

Přitom umýt parapet by zabralo takových pět, možná deset minut, když by se to dělalo důkladně. Stačí kýbl teplé vody, hadr, možná kartáč – to už bychom chtěli moc. Jednou týdně by to stačilo. Vím, jsou země hned vedle, kde to dělají skoro každé ráno, než otevřou, ale to bych chtěl moc. My na to nejsme zvyklí, nevidíme to, ano, sereme na to. A to nejen ti chudáci prodavači a prodavačky, kteří by to měli asi dělat, což by je mohlo těšit, ale my, kteří jdeme kolem, už to nevnímáme, tu špínu bereme jako samozřejmost, ale dáváme si pozor, abychom se neotřeli.

Je to špína v nás. Jako bychom si přestali čistit zuby. Běda tomu, kdo se přiblíží.