Hlas naštvaných a zklamaných

Platí ještě něco v americké politice? Uplynulé prezidentské volby, které přinesly triumf Donalda Trumpa, se staly další událostí z rodu brexitu (a nejen v případě vítězství Donalda Trumpa, k němuž sčítání hlasů v době zrodu tohoto textu směřovalo). A nejen brexitu, ale i pádu Lehman Brothers a následující finanční krize a evropské dluhové krize. Výsledek nemusí nutně být hned katastrofa. Ale ukáže se, že ti, co měli vědět, nevěděli. A ti, co měli rozumět, nerozuměli. Měli dokonalé nástroje, jenže si nevšimli, že jsou při jejich používání slepí.

Americké politické kampaně jsou obor znalostní ekonomiky. Je to práce pro profesionály s vysokou specializací a vysoce sofistikovanými pracovními metodami. K průzkumům a fokusovým skupinám, na nichž se testuje každá věta kandidátova projevu, v posledních letech přibyly čarodějnické recepty na tzv. data mining, budování databází a využívání sociálních médií. Zatímco Trumpovi soupeři v republikánských primárkách používali všechny tyto metody, vynakládali na ně miliony dolarů a rýsovali si rafinované strategie opírající se o budování psychologických profilů, „establishmentový pruh“ či „jižní firewall“, Donald Trump je porazil s miniaturním štábem, minimálními náklady a jednoduchou strategií – být pokud možno všude a mluvit co nejvíc.

Nic neplatí absolutně. V další fázi kampaně, po získání nominace, se Trump částečně opíral o profesionály. Ale stále ne tolik jako kampaň Hillary Clintonové. A stále jen neochotně. Zkušení kampaňoví harcovníci například jen kroutili hlavou, když se jim doneslo, jak Trump srazil náklady na průzkumy. Takové průzkumy nemůžou fungovat, soudili. A ten, kdo je ochoten mu je s vážnou tváří dodávat, je podvodník, který nevěří, že Trump může vyhrát, a chce na něm jen vydělat… Oproti tomu v táboře Hillary Clintonové si modelovali všechny eventuality rok dopředu. Ještě hluboko v době, kdy se Clintonová na veřejnosti tvářila, že si kandidaturu rozmýšlí. Nejen slogan kampaně. Ale jak víme z e-mailů z WikiLeaks, někdy i text jednotlivého tweetu zdlouhavě projednával tým lidí, než mu dali své imprimatur (typickou ironií bylo, že tímto postupem kampaň dospívala i k rozhodnutí, že by Hillary měla být spontánnější). Trump naproti tomu měl ve zvyku, když ho něco vytočilo, vysílat prostořeké tweety dlouho do noci. Až v posledních týdnech kampaně se podařilo mu doslova vyrvat přístup k jeho twitterovému účtu – tweety směl jen diktovat a spolupracovníci je redigovali.

Nedá se říci, že by klasičtí kampaňoví profesionálové neměli co říct. Pohled na bolestně neautentickou Clintonovou v akci zastírá skutečnost, že strategicky je velmi protřelá ona i celý její tým. Jejich rozhodnutí zaměřit kampaň na Trumpův charakter a nezpůsobilost zastávat nejvyšší úřad (namísto očekávatelné strategie snažící se vykreslit Trumpa jako nositele typických republikánských neřestí) bylo určitě správné. Několikrát se jim podařilo takříkajíc dostat se mu na mozek – věděli, jak ho vytočit tak, že začne říkat naprosto šílené věci. Kdyby Hillary Clintonová nebyla tak zoufale neoblíbená, musela by ho porazit. Jenže…

„Disruptování“

Lidé ze Silicon Valley a různých startupových hubů rádi používají sloveso „to disrupt“ – narušit staré oligopolistické struktury a způsoby. Obejít je a dát jednotlivcům do rukou více svobody a volnosti rozhodování. Když tak „disruptovali“ všechno možné od knihkupectví přes taxislužbu po hotely, pomýšleli stále na politiku. Tu teď Donald Trump „disruptoval“, jen co je pravda. I když jinak, než si to představovali.

Selhání dosavadních mechanismů a jejich majitelů je hluboké. Krásně je to vidět na průzkumech. Co jsou platné ty nejsofistikovanější metody a znalosti statistiky, když faktický „pravdivostní obsah“ dat, s nimiž profesionálové pracují, je vadný – protože lidé průzkumníkům veřejného mínění nedůvěřují a neříkají jim pravdu? Průzkum u volebních místností (tzv. exit polls) například ukázal, že si Trump vedl lépe než republikánský kandidát Mitt Romney v roce 2012 mezi černošskými voliči (o 5 procentních bodů) i mezi Hispánci (o 2 body). Je to podobné jako s finanční krizí. Finančníci se opájeli Black-Scholesovým vzorcem pro výpočet ceny derivátů a tím, jak jim nové instrumenty umožnily řídit riziko. Jenže chyba byla v datech, kterými vzorce krmili. Místo eliminace se naopak riziko roztrousilo jako nákaza do celého systému.

Selhání politických elit lze ovšem popsat specifičtěji. Republikánští šíbři i intelektuálové se pochopitelně snažili vyvodit nějaké poučení z předchozích dvou proher v prezidentských volbách. Pole uchazečů, které do letošního klání nastoupilo, tomuto poučení víceméně odpovídalo – republikáni se snažili nominovat hned dva Hispánce, aby se přiblížili minoritám a čerstvým imigrantům. Či mladého, dynamického senátora – vzdáleně připomínajícího Obamu –, aby se přiblížili nejmladší voličské generaci. Ten, který jejich nominaci uchvátil, šel přímo proti těmto receptům. Počínal si svévolně? Ne tak úplně. Dalo by se říci, že voličstvo „porcoval“ podle jiných sociologických kritérií. Využil toho, že každý hlas váží stejně, a soustředil se na naštvané, zklamané. A ty, kteří mají pocit, že budoucnost jejich dětí bude horší než jejich. Ocitli se na špatné straně sociálních změn, říkalo se o nich. A mělo se tím na mysli, že se nejsou ochotni smířit s větší rasovou a sexuální diverzitou. Lze to ale vidět i jinak: stagnace příjmů, víc rozvrácených manželství a předávkování drogami je taky sociální změna.

Nad budoucností republikánské voličské koalice se v posledních letech zamýšlela řada konzervativních intelektuálů. Jen naprosté výjimky mezi nimi pojmenovaly problémy a zlomové linie ve společnosti tak, jak je odhalila Trumpova kampaň. To, že republikánští voliči chtějí více čistého, nekompromisního konzervatismu. Že chtějí striktně ústavní vládnutí, že chtějí větší místo pro náboženské hodnoty ve společnosti – to všechno se ukázalo jako fikce. Trump v kampani o omezování vlády vůbec nemluvil. Větu „Já se o vás postarám“, kterou Trump na mítincích vícekrát opakoval, si do letoška z ústa republikánského politika snad nebylo možné představit. Odpověď na otázku, kdy Trump naposledy četl americkou ústavu, musí počítat i s odpovědí „nikdy“. Zato Trump (který byl v minulosti registrován jako demokrat a jeho děti se dokonce nestačily včas přeregistrovat, aby mohly hlasovat pro svého otce v primárkách), identifikoval Republikánskou stranu jako nejprohnilejší a nejzralejší k „disrupci“ či k „nepřátelskému převzetí“, jak se říká v byznysu. A přestože pro něj v primárkách hlasovalo nejmenší procento republikánů v historii, postupně se kolem něj semkli. Na rozdíl od republikánských elit. Těm republikánským politikům, kteří Trumpa, často s trapným lavírováním, oficiálně podpořili, se za to dostávalo od komentátorů úšklebků. Nic naplat, realita je taková, že se jim ve volbách vedlo často líp než těm, kteří se postavili proti němu. Sny o rozštěpení Republikánské strany pro nejbližší roky nemají mnoho šancí na splnění. Generálové hypotetické strany „netrumpovských republikánů“ by obtížně hledali vojsko.

Symbol dekadence systému

Jak to mohli tak dlouho nevidět? Salena Zitová, komentátorka z Clevelandu (v deindustrializací postiženém státě Ohio, plném typických Trumpových voličů), to vystihla větou: „Novináři berou Trumpa doslova, ale neberou ho vážně. Voliči neberou Trumpa doslova, ale berou ho vážně.“ Novináři jako by poslouchali Trumpovy projevy a snažili se v nich zachytit prvky klasifikovatelné jako misogynie, sexismus, rasismus, ignorantství, autoritářství a tak dále. Voliči ale neposuzují projevy jako slohová cvičení ve škole. Jako by Trumpa vnímali mnohem víc jako aktéra, pro něhož jsou slova jednáním. Když porušuje dekorum, ignoruje známá fakta, nerespektuje pravidla a ducha demokratického systému, dává tím najevo hlavně pohrdání jejich správci a majiteli. Ukazuje, že se jich nebojí, že jim nehodlá vzdávat povinnou úctu. Kdosi připomněl výraz používaný pro chování radikálního černošského vůdce Malcolma X – „politika neúctyhodnosti“. Jeho koketování s násilím a terorismem mělo specifický účel: dát najevo, že se nebojí vzepřít se vládnoucím pravidlům. I Trump je vlastně mluvčím sociální vrstvy, která se, ať už oprávněně, či ne, cítí jako menšina. Ani ne tak počtem, jako pocitem, že pro zdvořilou společnost a pro ty, kdo se profesionálně zabývají vyjadřováním, komunikováním a vytvářením pravidel, taková pravidla neexistují (jeden ze základních románů černošského modernismu se jmenuje „Neviditelný člověk“).

Hillary Clintonová naproti tomu jako standardní, reprezentativní politik představovala dekadenci dosavadního systému. Posuzována izolovaně naprosto neměla nárok na hlas vzdělaného, informovaného voliče. Americká média jsou natolik férová, že o tom přinesla dokladů dost a dost (jiná otázka je, nakolik je integrovala do svých komentářů a analýz). Anabáze s privátním e-mailovým serverem to ukazuje dobře. Jestliže tábor Clintonové žádá po společnosti, aby byla pobouřena hacknutými e-maily z jejího štábu a jejich zneužitím v kampani, dost dobře nemůže zároveň tvrdit, že dodržování bezpečnostních pravidel při práci s důvěrnými informacemi není důležité. A nadace jejího manžela je ukázkou toho, čemu lze v širším pojetí nepochybně říkat korupce. Jeden nedávný příklad: Clintonová se při nástupu do funkce ministryně zahraničí zavázala, že bude žádat vládu o schválení každého příspěvku od zahraničního dárce, který by nadace měla dostat. Nedávno vyšlo najevo, že nadace přijala milion dolarů od katarské vlády, a vládu o tom neinformovala. Její právník přišel se zdůvodněním, že dar „materiálně nezměnil“ situaci nadace. To si laik může vyložit jen dvěma způsoby: buď milion dolarů není pro nadaci žádný peníz, anebo od Kataru již v minulosti podobné částky dostala (Katar mimochodem v dokumentech samotného ministerstva zahraničí figuruje jako země, jejíž role při boji proti islámskému terorismu je poněkud obojaká).

Hlas pro Clintonovou byl zdůvodnitelný jen tím, že Trump představuje zcela mimořádné nebezpečí pro republiku. Představuje?

Je pro to rozhodně dost důvodů. Trump projevuje nejen neznalost základních fakt a mechanismů vládnutí, ale i neochotu se tím vzrušovat. Celá jeho kariéra je založena na schopnosti dosahovat výsledků v rámci systému a nezamýšlet se nad tím, jak systém funguje – když vyžaduje korupci, budu korumpovat. V kampani se neprojevoval jako člověk, kterému byste s klidným svědomím svěřili rozhodování o použití jaderných zbraní. Jistě, jaderná válka je něco jiného než hádka s nějakou ženou obviňující ho ze sexuálního obtěžování – ale ve věku reality show zas ne tolik jiná. Trump toleroval či povzbuzoval mezi svými příznivci otevřené projevy rasismu a antisemitismu. Na mítincích se občas bezmála lyricky zasnil nad časy, kdy se pro násilí v politice nechodilo daleko. Část lidí, která se na něj nalepila či se jím nechala nadchnout, jsou nihilisté, kteří chtějí zničit systém. „Trump je pro nás demoliční koule. Nevím, jestli to chápe,“ řekl v jednom rozhovoru Stephen Bannon – člověk, který byl tehdy šéfredaktorem protrumpovského webu Breitbart.com a později se stal šéfem Trumpovy kampaně. Mezi částí Trumpových příznivců se projevila bez nadsázky únava z demokracie jako takové a vyhlížení nějakého nového způsobu vládnutí. Obviňovali druhou stranu z masivní korupce a porušování pravidel. A zároveň to používali jako zdůvodnění toho, že sami tato pravidla vědomě házejí za hlavu. Sami například pečlivě vychytávali každý projev tendenčnosti mainstreamových médií (ne že by to byla těžká práce). Ale sami na objektivitu, ale i fakticitu rezignovali se zdůvodněním, že „musíme hrát stejně tvrdě jako oni“.

Úvahy o analogiích s pozdním stadiem římské republiky – tedy dobou, kdy se měnila v císařství – se nezdají být od věci. Trump sám se zdá být asi tak oddaným zastáncem demokracie jako Andrej Babiš. Ten se sice na americké scéně nejvíc hlásí k Michaelu Bloombergovi, ale bývalý newyorský starosta je elitářský technokrat. Babišovy úvahy o tom, že stát je třeba řídit jako firmu, že on není politik, že mezinárodní závazky jsou věcí má dáti – dal a že by lidi měli mít na všechno stejný názor, jsou mnohem blíže Trumpovi.

Je to o to horší, že alternativa se nezdá být o mnoho lepší. Především nelze ignorovat pozoruhodný fenomén: voliče, který v minulých volbách hlasoval pro Obamu a v letošních pro Trumpa. Ti lidé existují v nezanedbatelném počtu. Vystupují jak v reportážích novinářů, tak i ve statistikách. Obama vystupoval kultivovaně a pozitivně, rozhodně nikdy nevyužíval agrese a touhy po revanši tak jako Trump. Ale i on sliboval nesplnitelné (jednou doslova i pokles hladiny oceánů), i on vystupoval jako outsider, který změní prohnilý systém a „politiku jako vždycky“. A vypěstoval si speciální schopnost vznášet se nad vodami a nenechat se potřísnit fakty. Obama je dnes populárnější než prezident Reagan ve stejném období svého úřadování. Zároveň je jím prosazený zákon o reformě zdravotnictví vysoce nepopulární, neboť výše pojistného prudce stoupá a možnosti volby klesají. Kolabování systému, který nese jeho jméno – Obamacare –, jako by na něm vůbec neulpívalo (republikánům se dokonce dařilo ho nelogicky „přišít“ Hillary). Obama z kontroverzních aspektů vládnutí nápadně akcentuje: zatímco ministr obrany Ashton Carter oznámil začátek operace k dobytí hlavního města tzv. Islámského státu Rakky, Obama se nechal fotit, jak hraje s přáteli basket. V praxi se Obama choval jako zcela normální politik – rozhodně neprojevoval slíbenou snahu dohodnout se s republikány, naopak neshody s nimi obratně instrumentalizoval. Za jeho vlády nepochybně narostlo rasové napětí, i když příčiny je těžké rozklíčovat.

Řešení ovšem neslibovala ani Hillary Clintonová. V poslední dekádě došlo k naprostému převrácení sociální základny stran. Republikáni se z někdejší strany podnikatelů stali stranou bílé dělnické třídy. Demokrati se stali koalicí rasových menšin, „bílých límečků“ a nové plutokracie. Hillary by neměla jinou možnost než obsluhovat tuto svou koalici. S tím výsledkem, že frustrace těch, „co zůstali pozadu“, by jen stoupala – z pokračujícího příchodu nekvalifikovaných imigrantů, z utužující politické korektnosti, z pop kultury, která se čím dál tím víc vyžívá v jejich zesměšňování. Amerika je rozdělená – sociálně, politicky, geograficky. A z toho nelze vinit jen jednu stranu.