Evropa nejsme my

Jak se vám líbí výraz „mnichovský pivní puč“? Spojujete si ho s Angelou Merkelovou? Zkuste to. Její mnichovský výrok z 28. května by měl dostat nějaké jméno, dost možná se zapíše do dějin, a ne pozitivně. To, že se jej chápaví komentátoři snaží bagatelizovat zasazením do německého vnitropolitického kontextu, nepřináší velkou úlevu. (Když politický komentátor neví, co by řekl, a chce vypadat chytře, připomene, že budou volby. Funguje to vždycky.) Zodpovědné velmoci se poznají podle toho, že se právě takhle nechovají.

Připomeňme si, co Merkelová řekla:

„Časy, kdy jsme se mohli cele spoléhat na ostatní, jsou do značné míry pryč. Byla jsem toho svědkem v posledních pár dnech. My Evropané musíme opravdu vzít svůj osud do vlastních rukou, samozřejmě v přátelství se Spojenými státy, v přátelství s Británií, s dobrými sousedskými vztahy, kdekoli je to možné, s Ruskem a dalšími zeměmi. Ale musíme vědět, že musíme sami bojovat za svou budoucnost jako Evropané, za svůj osud – a to je to, co bych spolu s vámi se všemi ráda dělala.“

Pokud to Merkelová myslí vážně – anebo pokud to uvede do pohybu věci, které Merkelová neměla v úmyslu, což se stává –, zůstane zapsáno v dějepise, že sedmdesátiletá transatlantická aliance, která zajišťovala kontinentu mír a téměř bezprecedentní prosperitu, se rozpadne kvůli klimatické dohodě. Přičemž není jasné, ale stálo by za ohledání, nakolik se klimatická politika už teď podílí na populistickém vzedmutí v zúčastněných zemích (prostřednictvím zdražování elektřiny). A není jasné, zda by její ideální dodržení zachránilo víc lidí, než kolik jich už zahynulo v občanské válce v Sýrii. Čímž nemá být naznačena přímá souvislost, ale obecně jen to, že zdroje na pomoc ohroženým lidem lze vynakládat různě a je třeba se starat o relativní efektivnost těchto výdajů.

Alianci se Merkelová rozhodla odpískat proto, že je v USA čtyři měsíce u moci nekonvenční prezident, který bude u moci čtyři roky, ale možná ani to ne. To váží víc než těch sedmdesát let? Buď je Merkelová neuvěřitelně zbrklá a krátkozraká, anebo tu vyhřezlo na povrch něco, co tu zrálo už dlouho.

Ale zastavme se u toho „sami jako Evropané“. A vezměme si k ruce nějaké další výskyty tohoto slova, abychom se podívali na jeho sémantiku.

Jednu příhodnou promluvu citoval kolega Kaiser a pochází od vyjednavače Evropského parlamentu pro klimatické otázky:

„Úspěšná a ambiciózní reforma energetiky je jeden z mála dobrých příběhů, které Evropě ještě zbývají. Pokud dovolíme podkopat ji partikulárními zájmy východní Evropy, naše mezinárodní důvěryhodnost – a poslední zbývající důvěra našich evropských občanů – bude zničena.“

Jako další použijme třeba začátek zprávy agentury Reuters z 25. května:

„Francouzský prezident Emmanuel Macron ve čtvrtek vyzval Evropskou komisi, aby se více přičinila o zabrždění přílivu málo placených Východoevropanů dočasně pracujících ve Francii. Varoval, že to oslabuje podporu Evropské unie (…) ‚Spolu s Francií, která reformuje, která transformuje, která předělává, potřebujeme Evropu, která chrání,‘ řekl Macron.“

V obou těchto promluvách nápadně vystupuje, že pojmy „Evropa“, „Evropané“, „Evropská unie“ na jedné straně a „východní Evropa“, „Východoevropané“ na druhé rozhodně nejsou totožné. Východní Evropa není ani podmnožinou Evropy, ale něčím vnějším, co podkopává důvěru „našich“ Evropanů v EU a proti čemu má EU chránit.

Občas nám naši domácí milci EU vytýkají, že si dost neuvědomujeme, že „Evropa, to jsme my“. Citovanými promluvami se nám z Evropy jasně sděluje: Ne, nejste.

A nenechme si namluvit, že je to reakce na aktuální politický vývoj, na autoritářské tendence v Polsku a Maďarsku, na nechuť přijímat uprchlíky, na jiné energetické priority.

Vezměte si namátkou jakýkoli článek z globálního tisku, kde se píše o Evropě ve srovnání s jinými částmi světa – o typických evropských názorech, módách, způsobech dělání všeho možného. V kolika z nich se „Evropou“ implicitně myslí jen „západní Evropa“, země na západ od někdejší železné opony? Jako člověk, který tato média dlouhodobě průběžně sleduje, odhaduji tento podíl aspoň na 80 procent. A nemění se to v závislosti na tom, jestli je zrovna třeba v Polsku u moci vláda, která to má v médiích, jež se čtou v Bruselu, dobré. „Proevropský“ neznamená „evropský“.

Tato trvalá železná opona není nahodilá, má hlubší historické kořeny než rozšiřování EU na východ, a dokonce i než proslulý Churchillův projev z Fultonu. To by bylo na delší text.

Ale co to znamená pro politiku? Jedna škola, rozšířená mezi lidmi, kteří rozhodují o naší unijní politice, vidí jako řešení stávat se Evropany tak, že se budeme co nejvíce přizpůsobovat „jejich“ mentalitě a požadavkům. Že se staneme „Evropany“, když budeme vidět sami sebe tak, jak nás vidí „oni“.

Pochybuji, že toto v zásadě neokoloniální mentální nastavení povede k něčemu dobrému. Ani ne tak proto, že je ponižující. Ponížit se člověk někdy musí. Ale proto, že tohle není Evropa, do které jsem se, troufám si tvrdit, že nejen já, chtěl – jak se říkalo – vracet. Tedy Evropa, která má nutkavou potřebu mluvit o psaní dějin a uchopení svého osudu, ale fakticky Evropa stahující se do sebe, neschopná integrovat se do mentálního obrazu kontinentu, který zeměpisně sahá k Uralu, ani kilometr za železnou oponu. Evropa cítící se víc než kdy dřív v klidu jen v hranicích někdejší říše Karla Velikého. A Evropa zahrazující nám kontakt s anglosaským světem (protože pro EU navzdory formálním proklamacím zjevně bude nutné se proti němu neustále vymezovat).