Ukrajinská krize: Poláci mají jasno. Ale co Češi a ostatní?

Bratislavská konference Globsec, jež že se propracovala do první ligy mezinárodních konferencí o bezpečnostní politice – každopádně jí nemůže konkurovat žádná akce pořádaná u nás – se letos mimo jiné stala i summitem Visegrádské čtyřky svého druhu významnějším než regulérní summity V4. Setkali se tu všichni její premiéři, tři ministři zahraničí a dva ministři obrany a dva jejich náměstci. Lze očekávat, že diskuse zástupců jednotlivých zemí v takto silném obsazení ve chvíli největší bezpečnostní krize v našem okolí od roku 1989 bude mít značnou vypovídací hodnotu. A skutečně ji měla. Ukázala, že žádná Visegrádská čtyřka neexistuje.

Ne že by se ty čtyři země na ničem neshodly. Slov o solidaritě a vzájemné podpoře padlo mnoho. Ale základní východiska jednotlivých zemí jsou úplně jiné a jiné jsou i postoje ve věcech, o které skutečně jde.

Ukrajinská krize ukazuje, že Polsko nepatří do V4, nýbrž do „baltského pásu“ mezi Varšavou a Stockholmem, jež spatřují v ruském chování hrozbu, již je třeba se bránit. Jako jediné v tom mají jasno, jako jediné otevřeně říkají, že západní politika vůči Rusku nejpozději od války v Gruzii byla chybná, jako jediné nekličkují před logickým závěrem, že zvýšení výdajů na obranu je nevyhnutelné.

Česká republika a Slovensko jsou ochotny podniknout holé minimum nezbytné proto, aby mohly říci, že jsou na straně terče agrese, nikoli agresora. Maďarsko je případ sám pro sebe. Je výhradně na straně Maďarska.

To, jak země reaguje na hrozbu, není jen otázkou vůle v daný okamžik. Závisí to hodně na tom, v jaké situaci nás hrozba zastihne. Robert Kagan to v knížce Labyrint síly a ráj slabosti popisoval na příkladu setkání s medvědem: jestliže člověk má pušku, jsou jeho možnosti jiné, než když ji nemá. To je pak opravdu racionální zalehnout, ani nedutat a doufat, že medvědovu pozornost upoutá něco jiného. Země v baltském pruhu došly či docházejí k závěru, že je třeba si opatřit pušku. Svou obranu se snaží brát vážně, snaží se přesvědčit spojence, že že pokud má kolektivní obrana mít smysl, je nikoli riskantní, ale logické přesunout alianční kapacity tam, kde hrozí nebezpečí.

Polsko ovšem před několika lety udělalo důležitý strategický krok: v oslavovaném berlínském projevu ministra zahraničí Sikorského v roce 2011 se nabídlo Německu jako jeho hlavní spojenec v procesu těsnější evropské integrace. Toto rozhodnutí dnes vypadá velice zajímavě – ukazuje se totiž, že polské bezpečnostní zájmy neřeší. Pokud jde o Ukrajinu a Rusko, Německo není ochotno Polsku naslouchat. „Bojím se německé nečinnosti víc než německé moci,“ řekl tehdy Sikorski v kontextu záchrany eurozóny. Teď by potřeboval svou větu parafrázovat pro bezpečnostní kontext. Jenže tentokrát nemá zaručeno příznivé přijetí.

Maďarský premiér Orbán je jinší kalibr. Minulý týden pohovořil na téma, že maďarská menšina na Ukrajině by měla získat autonomii. Na bratislavské konferenci dalo dost lidí najevo jak jemu, tak dalším dvěma maďarským zástupcům, ministru zahraničí Martonyimu a státním tajemníkovi ministerstva zahraničí Némethovi, že to považují za dýku do zad. Martonyi se točil kolem sémantických nuancí pojmu autonomie. Neméth se odpovědi na otázku, zda je vhodné požadovat autonomii pro Maďary na Ukrajině ve chvíli, kdy tam Rusko podporuje ozbrojené separatisty, mnohomluvně vyhnul. Orbán nakonec připustil, že o svých právech rozhodnou Maďaři na Ukrajině sami. O to jednoznačněji se rozhovořil o strategickém rámci celého konfliktu: hlavní katastrofa pro něj spočívá v tom, že Evropa měla mít s Ruskem kooperativní vztah a my, Maďaři, na německých zádech, jsme z toho mohli mít prospěch (doslova použil anglických slov „a piece of Russian cake“). Z toho teď nic nebude. A ohledně Ukrajiny má obavu, zda bude demokratická. O obavách, zda bude demokratické Rusko, se nezmínil.

Místopředseda ruské Dumy poslal v březnu dopisy do Polska, Maďarska a Rumunska s návrhem na rozdělení Ukrajiny. Polsko to tehdy veřejně odmítlo. Maďarskou reakci tehdy nebylo slyšet. Ale skoro jako by dopis dopadl na úrodnou půdu.

Vystoupení premiérů Sobotky a Fica měla společný rys ve snaze působit konsensuálně, aniž by se k něčemu zásadnímu zavázali. Fico se projevil jako obratnější populistický řečník, když jakoby odvážně poukázal na pokrytectví, jež ve vztahu k Ukrajině a Rusku v Evropě panuje: Francouzi prodávají Rusku zbraně, Němci, Rakušani a Italové podepisují dohodu o plynovodu Southstream s Gazpromem. Spolu s dvojznačnými zmínkami o Ukrajině jako o zemi, kde samopal je tak běžný jako hodinky, si ovšem vytvořil vynikající argumentaci pro to, že Slovensko nic moc dělat nemůže a nemá.

Sobotka je proti Ficovi věcnější. Jeho úvahy o významu politické části asociační dohody pro politickou stabilizaci Ukrajiny či podpora zapojení mladých Ukrajinců do projektu Erasmus ovšem působí jako návrhy pro jinou dobu – dobu, již bychom si samozřejmě všichni přáli raději. Ale ta doba teď není.

A ještě něčím se Sobotku s Ficem společně oddělili od Polska: neochotou investovat do obrany. Fico pohovořil o tom, jak pracně snížili rozpočtový schodek, a jednoznačně prohlásil, že Slovensko výdaje na obranu zvyšovat nebude. Nato si Sobotka pospíšil ještě jednou zopakovat svůj závazek, že jeho vláda bude usilovat o zastavení snižování vojenských výdajů, a snažil se při tom tvářit, jakoby ve skutečnosti neřekl totéž, co Fico.

U toho se zastavme. O rozdělení výdajů v rámci státního rozpočtu rozhoduje vláda, respektive její většina ve sněmovně. Co to tedy znamená, že bude „usilovat“? Na překonání jakých překážek bude muset vynakládat úsilí? „Překážky jsou jiné priority, které přirozeně vláda má. Musíme se rozhodovat mezi prioritami, které koneckonců mají také obrovský význam z hlediska naší budoucnosti. Není to rozhodování jednoduché, je to určitý politický proces, který zahrnuje konzultaci v rámci koaličních stran, protože jsou důležité i výdaje na vzdělání, na vědu a výzkum, jsou důležité dopravní investice například do dopravní infrastruktury. A podobně důležité je, abychom zastavili pokles výdajů na obranu, abychom zajistili zemi do budoucna bezpečí a stabilitu. Je to otázka kontextu s ostatními prioritami a tam bude vláda muset najít nějakou rozumnou rovnováhu v rámci koalice, která zajistí, že rozpočet parlamentem projde.“ Citoval jsem tuto odpověď v celém rozsahu, aby nebylo pochyb o tom, na co bude vláda narážet ve svém úsilí: na sebe samu.

K tomu dvě poznámky: zaprvé premiér Sobotka tvrdí, že vojenské výdaje klesají od roku 2005 a že je to velká chyba pravicových vlád. Není to pravda, jak ukazuje přiložený graf z Bílé knihy o obraně – výdaje klesají od roku 2001.

Zadruhé, obrana je jistě jedna z řady priorit. Ale od těch ostatních, které premiér vyjmenoval, se odlišuje tím, že nemá přirozenou voličskou základnu. Ostatní priority znamenají brzkou spotřebu pro široké vrstvy lidí. Výdaje na obranu ne. Ty jsou jako pojištění. Ten, kdo je povolán, musí rozhodnout, že je tento výdaj nutný, přestože nepřinese bezprostřední hmatatelný prospěch. V případech, kdy hrozí pokušení slabé vůle, vznikají závazky, jež vlády uvalují samy na sebe, aby daly jasné znamení, že cíle musí být dosaženo – jako například závazky obsažené ve Fiskálním paktu, k němuž vláda právě hodlá halasně přistoupit. Kdyby chtěl Sobotka dát svému usilování pevný základ, odvolal by se na známý závazek v rámci NATO vydávat na obranu dvě procenta HDP. Neodvolal se.

Čtěte také: Procentová magie armádních rozpočtů