Procentová magie armádních rozpočtů
Krize na Ukrajině a dění v Asii (doufejme) přiměje evropské státy NATO, aby zvýšily výdaje na ozbrojené síly. V této souvislosti se opět hovoří o známém závazku každého člena aliance přidělovat obraně každoročně minimálně 2 % hrubého domácího produktu. Zvýšení rozpočtů ozbrojených sil je jistě správným záměrem, avšak otázkou je, zda správný přístup představuje ona posvátná kráva v podobě jakéhosi podílu na HDP.
Tento údajný „závazek“ představuje fakticky nezávaznou politickou deklaraci, kterou plní jen několik zemí. Česká republika naposledy tento závazek splnila v roce 2005 a nyní je se sumou asi 1,08 % HDP zřetelně pod průměrem evropských členů NATO, který činí 1,6 %. Ale i to je velice málo při porovnání s USA, které Pentagonu poskytují kolem 4 % svého HDP a začínají důrazněji tlačit na své spojence, aby na obranu také vynakládali více. Zdá se, že je vždy nutná nějaká kritická situace, aby si Evropa naléhavě uvědomila, jak moc ve skutečnosti spoléhá jen na dobrou vůli, ochotu a štědrost Američanů.
Ano, ozbrojené síly téměř všech států NATO jsou zřetelně podfinancované a mělo by se s tím něco dělat. Pro Českou republiku to platí v míře vrchovaté. Ale představa, že skokové zvýšení obranného rozpočtu na ona magická 2 % HDP vyřeší všechny potíže, je samozřejmě naivní. Ostatně za poněkud pochybný se dá označit celý tento procentový koncept. Každá země má přece odlišné zájmy a ambice, nachází se v jiné situaci, má jiné představy o rozvoji armády, a proto musí i jinak přistupovat k rozpočtování.
USA vynakládají okolo 4 % HDP, přesto je to však pro ně evidentně málo, neboť jsou nuceny redukovat některé kapacity. Existují ale i státy, které vybudovaly a udržují špičkové ozbrojené síly za daleko menší podíl HDP, třeba Japonsko s 1 % či Švédsko s 1,2 %. Naopak ukrajinský armádní rozpočet se vyšplhal na 3 % HDP, ale z řady důvodů není ukrajinská armáda schopna zajistit na domácím území ani elementární pořádek a bezpečnost. Vztah armádního rozpočtu a HDP má prostě jen velmi omezenou vypovídací hodnotu.
Může být snad zajímavý pro statistiky, začínat s ním má však asi stejný smysl jako stavět dům od střechy. Sestavování obranného rozpočtu by mělo vypadat naprosto jinak. Vojáci, politici a civilní odborníci by měli nejprve určit, jak vypadá bezpečnostní prostředí, jaké existují hrozby a jaké mohou nastat konflikty. Z toho vyplynou požadavky na schopnosti armády, podle nichž se navrhne konkrétní struktura, personál a technika vojska. Teprve k tomu bude možné uvádět finanční náklady, z nichž se celý rozpočet skládá.
Tento proces ale samozřejmě nelze provádět každý rok od nuly. Musí existovat dlouhodobá koncepce rozvoje ozbrojených sil, jejich personální politiky a nákupů techniky. Jenže právě to zde prakticky chybí. Česká armáda musela v poslední době především šetřit, škrtat, vyřazovat a redukovat, až z ní zůstalo torzo. Se skokově zvýšeným rozpočtem by už snad ani neuměla správně zacházet. Pokud chceme z onoho torza znovu vybudovat ozbrojené síly na špičkové úrovni, znamená to podstoupit dlouhodobý a hodně náročný proces, jenž ale nejprve vyžaduje systémový, promyšlený a koncepční plán.
Důležité rovněž je, aby se tento plán neměnil každé čtyři roky. Závazek lídrů politických stran přijatý u příležitosti 15. výročí vstupu ČR do NATO zní určitě krásně, ale pokud bude plněn podobně jako závazek o 2 % HDP, tak armádě příliš nepomůže. Resort obrany už nepotřebuje slova, potřebuje činy. Potřebuje dlouhodobý plán a ochotu politiků o něm nejen pěkně mluvit, ale také jej prosazovat a bez vytáček jej financovat.
