‚Davaj!‘ křičel Rusák kvůli prstenu. Pak ho vzal za křoví a vystřelil

Na začátku letošního září nejvyšší soud Ruské federace potvrdil trest pro ruského blogera Vladimira Luzgina, který ve svém textu připomenul pakt Ribbentrop-Molotov a sovětskou účast při německé invazi do Polska. Soud jej za jeho pravdivý výrok potrestal pokutou 200 tisíc rublů. Zvláštní dějinná souhra. Bylo to totiž právě v těchto dnech, 17. září 1939, kdy Rudá armáda v počtu půl milionu mužů překročila polské hranice.

Přicházeli do poražené země. Němci zahájili útok čtrnáct dní před tím, prvního září ve 4 hodiny 20 minut. Bez jakéhokoli varování poslali nad polské město Wieluń bombradéry. Piloti si tu vyzkoušeli jeden z Hitlerových experimentů – plošné bombardování měst plných civilistů. Na spící město svrhli celkem sedmdesát tun bomb a piloti německých stíhaček pro zábavu stříleli do prchajících lidí. „Zatvrďte srdce před slitováním,“ nakazoval Hitler svým velitelům. Nacistické jednotky útočily na Polsko ze tří různých směrů a rychle se zahryzávaly do jeho suverénního území. Pomáhala jim početní i technická převaha, jejíž podstatnou část tvořila zabavená produkce československého zbrojního průmyslu, tehdy možná nejzdatnějšího na světě.

Není divu, že Poláci zpočátku vítali Rudou armádu se strachem, ale někteří i s nadějí, že přináší pomoc. Záhy se přesvědčili o svém omylu. Rudá armáda se nechovala o mnoho jinak než nacisté. Odzbrojovala polské jednotky, případně na ně útočila, zajatce odvlékala do pracovních táborů a gulagů a v roce 1940 NKVD během masakru v Katyňském lese popravila 22 tisíc mužů, především důstojníků a příslušníků polské inteligence. „Nepřicházeli pomoci, ale bojovat s nepřítelem, který už byl poražen,“ píše v knize Krvavé země britský historik Timothy Snyder.

Překvapivě málo známý je příběh jednotky složené z Čechoslováků, kteří se ocitli v bezvýchodném sevření mezi wermachtem a Rudou armádou spolu s Poláky. Byly to České a Slovenské legie, jejichž členové se později zúčastnili odboje ve Francii a Velké Británii a později tvořili součást 1. Československého armádního sboru pod velením Ludvíka Svobody.

Nabral jsem kurz na Polsko

Příběh Českých a Slovenských legií se začíná krátce po okupaci Čech a Moravy, v březnu 1939. Muži, kteří se nechtěli smířit s ústupkem Benešovy vlády, ilegálně přecházeli do Polska. Shromažďovali se kolem velvyslanectví ve Varšavě a konzulátu v Krakově, které nepřestávaly působit ani po okupaci. Chtěli tu založit vojenskou jednotku na způsob Masarykových legií z první světové války a dál usilovat o obnovení Československa.

Jedním z nich byl Oldřich Kvapil. Válka ho zastihla jako pomocníka výkonného rotmistra u roty A v Turnově. Jeho jednotka byla spolu s celou armádou záhy rozpuštěna, a tak se spolu s dalšími vojáky rozhodli, že aspoň vykradou zbrojní sklad, aby zbraně a munice nepadly do rukou Němců. „Měl jsem záložní klíče od zbrojního skladu, které jsme po příchodu Němců neodevzdali,“ vypráví Oldřich Kvapil. „Kdo u roty zůstal, a pokud měl zájem, dostal pistoli a sto nábojů.“

Domlouval se s dalšími kamarády z armády, že utečou do Polska, kde měla vznikat vojenská jednotka pod vedením generála Lva Prchaly, bývalého legionáře a vojenského velitele Podkarpatské Rusi. „My jsme tenkrát o Prchalovi věděli velmi málo,“ přiznává Kvapil, „ale co bylo důležité, že jeho jednotky jako jediné bojovaly proti Maďarům při invazi do Podkarpatské Rusi a udržely se tři dny. Byl to prostě člověk, o kterém jsme se domnívali, že chce skutečně bojovat za svobodnou Československou republiku.“

Posledním impulsem k odchodu pro něj byl rozhovor se starým legionářem, se kterým se znal ze Sokola. „Pravil mi: ‚Co tu ještě děláš? Nerad tě vidím, ať už jseš pryč’,“ vypráví Oldřich Kvapil. Dne 23. srpna se hlásil u skupiny v Krakově.

Jak přešel hranice a území zabraných Sudet, nezmiňuje. Mnohým utečencům ale pomáhali převaděči, jakým byl například Leopold Vojtěchovský, který pocházel z Frýdku-Místku. Když začala válka, bylo mu 19 let. „Jako skaut jsem byl zvyklý na pohyb v přírodě a hranice s Polskem jsem znal,“ vypráví. „Převáděl jsem kamarády a potom nezůstalo nic jiného, než se vyhnout kriminálu a jít do Polska za nimi.“

Nejdramatičtější byly útěky letců, kteří prchali z rozbité republiky na svých strojích. Slavný je útěk Imricha Gablecha a jeho přátel ze Žiliny. Po vzniku Slovenského štátu nemyslel na nic jiného, než že chce za vlast bojovat a že uletí do zahraničí. Dne 7. června 1939 se konečně naskytla vhodná příležitost.

„Tenkrát nás uletělo celkem osm na čtyřech letadlech – tři 328 a jedna AB 101. Ta měla potíže,“ vypráví veterán. „Letěl s ní mladý kluk, jednoročák, později mi říkal, že tu AB 101 neznal. Byl zpanikařený. V půlce letiště to otočil a viděl, že se řítí na železobetonový hangár, tak to utrhl od země a ono mu to spadlo. Utrhl to podruhé a potřetí a teprve pak se mu podařilo vzletět. Doslova ten hangár přeskočil. Pořád jsem si ale říkal: To je průser. Za tím hangárem byl totiž židovský hřbitov, bál jsem se, že se do něj zřítí. Za pár vteřin se ale konečně vznesl nahoru. Teprve potom jsem startoval. Když jsem se podíval na křídlo, zjistil jsem, že mi piloti-žáci drží křídlo a chtějí mi zabránit ve vzletu. Tak jsem se jenom usmál, dal plný plyn, kopnul do toho a všechny jsem je srazil k zemi. Nabral jsem kurz na Polsko.“

První střet

Počet členů vznikajícího Československého legionu se rychle rozrůstal. V následujících měsících dosáhl téměř dvou tisíc mužů. Pro polskou vládu to nebyla příjemná situace. Na Západě je ohrožovalo Hitlerovo Německo a nebylo dobré dráždit jej tím, že by na svém území povolilo vznik cizinecké legie. Zpočátku se proto k Legiím stavělo vcelku chladně a nijak nepodporovalo jejich vznik, natož vyzbrojení. A potřebné finance se nedostávaly ani zastupitelským úřadům obsazeného Československa. Vojáci neměli uniformy, zoufali si nad nedostatkem zbraní a bydleli v provizorních boudách, které si většinou sami postavili. Benešova exilová vláda proto usilovala o přesunutí Legionu do Francie. Během května a srpna se tam přesunulo přibližně tisíc mužů. Později se zúčastnili obrany Francie, mnozí pokračovali do Velké Británie, bojovali u Dunkerque.

Další necelá tisícovka mužů byla rozdělena na dvě skupiny – první se pod velením Ludvíka Svobody přesunula do výcvikového tábora Leszno ve východním Polsku. Letci a skupina zajišťující příjem dalších uprchlíků zůstali v Małých Bronowicích u Krakova.

V té době se vojenská jednotka skládala z pěšího praporu, dělostřeleckého oddílu, letecké perutě s třemi letkami a jednoho náhradního oddílu. Věnovali se cvičení a přípravě na boj. Nic jiného nezmohli. Oficiální dekret o založení Českého a Slovenského Legionu vydal polský prezident Ignacy Mościcki až třetí den po napadení Polska nacisty, 3. září 1939: Stálo v něm:

V době napadení slovanských národů odvěkým nepřítelem a v pochopení veliké tragedie českého a slovenského národa zřizují se české a slovenské legie, aby byla dána možnost osvobození národů Čechů a Slováků.

Legie budou částí polské armády a budou bojovat v jejím svazku, což však nemá zmenšovat jejich národní neodvislost.

Do legie české a slovenské mohou vstupovat též příslušníci polští české národnosti, přičemž služba v legiích nemá a nebude mít pro jejich státní příslušnost žádných následků.

Provedením tohoto dekretu pověřuji ministra války.

Ignatz Móscicki.

Na jeho dekret nadšeně reagoval Ludvík Svoboda, tehdy velitel tábora Československého legionu v Leszne:

Pane presidente!

Vojáci Československé republiky, Češi a Slováci, Vám děkují, že jste nám umožnil, abychom ve vlastních formacích na polské půdě bojovali za osvobození Československé republiky a za svobodu Polska. Za světové války bojovaly české legie po boku polských legionářů proti centrálním mocnostem. Dnes stejně chceme po boku polské armády bojovat proti společnému nepříteli, Německu! Chceme s polskou armádou zvítězit nebo padnout!

Ať žije svobodná Polska!

Příslušníci Českých a Slovenských legií měli obdržet polské uniformy s československým označením na čepicích a náležely jim požitky příslušníků polského vojska. Přestože byli minimálně vyzbrojeni, okamžitě se zapojili do bojů. Účastnili se například obrany Tarnopolu, na který 17. září 1939 zaútočily německé a slovenské stíhačky. Byl mezi nimi i Oldřich Kvapil. „V Tarnopolu byly obrovské záložní sklady polské armády a bylo tam několik tisíc polských záložních důstojníků. Bylo to prostě takové záložní středisko polské armády, přitom tam nebyla žádná protiletadlová obrana. Bombardovací letouny si létaly tři sta, čtyři sta metrů nad zemí.“

Vojáci Legií tedy tvořili jedinou obranu města, které hájili jen s pomocí třech těžkých a šesti lehkých protiletadlových kulometů. Přesto se jim podařilo sestřelit dva německé bombardovací letouny Dornier DO-17. Následně se do prvního střetu dostala i pozemní část jednotky poblíž Hluboczku—Wielikiego. Šlo sice v podstatě o nepatrný konflikt, ale byl to první boj s nacisty, kterého se organizovaná československá jednotka ve druhé světové válce zúčastnila. Skupina 93 československých pilotů se pak zapojila do průzkumných letů polských štábů. Ani jejich letouny totiž nebyly ozbrojeny, a tak se nemohli aktivně pustit do vzdušných soubojů.

Vzal ho do křoví a ozval se výstřel

Kvůli rychlému postupu německých vojsk se velitelé Českých a Slovenských legií rozhodli spojit skupiny z Małych Bronowic a Leszna, odejít do Rumunska a pokračovat v odporu. Spojení se však nepodařilo a za hranice unikla jen první skupina. Důvod už jsme zmiňovali na začátku – od 17. září začala zbytek Polska od východu obsazovat Rudá armáda, a tak se českoslovenští vojáci stejně jako celé Polsko de facto ocitli v obklíčení. Jednotce pod vedením Ludvíka Svobody nakonec nezbylo, než ustoupit na území zabrané Rudou armádou a přijmout sovětskou internaci.

Jak probíhaly první dny v zajetí, popisuje Imrich Gablech: „Ráno nás vyvedli na políčko a tam začala rekvizice. Líbil se jim oblek, kalhoty, košile, tak ho nechal svlíknout a zůstal jenom v podvlékačkách, nic víc. Jeden polský financ měl krásnou novou uniformu, nádherné černé holiny, jak ze škatulky. Rusák řekl svléknout a nechal mu jenom košili a spodky. Pak ještě uviděl, že má prstýnek, a povídá mu: ‚Davaj!‘ Polák marně prosil, ať mu ho nechá, že to je památka na manželku. Znovu jen: ‚Davaj!‘ Pak ho vzal za křoví, a už bylo slyšet jenom výstřel.“

Většina vojáků Českých a Slovenských legií byla internována v táborech v Jarmolincích, Olchovcích, Kamenci-Podolském a Orankách. Jejich další osud se lišil podle toho, nakolik byli ochotni přijmout sovětskou ideologii – část vojáků poté směřovala na Střední východ a následně do Tobruku, sto vojáků zůstalo v Orankách a vytvořilo základ pro 1. československý prapor, část vojáků byla sovětskými orgány odvezena do gulagů. Mezi posledně jmenované patřil i Imrich Gablech.

NKVD jej obvinila ze špionáže, pro kterou měl být v Polsku vycvičen. Trest zněl na pět let nucených prací v sibiřských lágrech. Výslech málem nepřežil. Když odmítl podepsat protokol, přiložil mu nadporučík NKVD pistoli ke spánku a hrozil mu zastřelením. Po několika dalších dnech jej převezli na práci do uhelných dolů. Jako vězni jej doprovázeli dva čeští letci Zdeněk Bachůrek a Miroslav Havlíček. Nakonec byli zařazeni do pracovního tábora č. 19 v autonomní sovětské socialistické republice Komi.

Leopold Vojtěchovský měl větší štěstí. Získal civilní zaměstnání. Ohleduplnější zacházení vysvětluje tím, že se jeho skupina „skládala z politických a židovských emigrantů z celé republiky. Hlásili jsme se do politické organizace a oni nás vzali pod křídla.“ Spolu s dalšími asi 20 uprchlíky tak pracoval v sovchozu Perelazovskij ve Stalingradské oblasti jako traktorista. (V té době už v Sovětském svazu působila komunistická emigrace v Moskvě včetně budoucího prezidenta Klementa Gottwalda.) Ani tady ale životní podmínky nebyly růžové. „Nic se nesmělo kritizovat. Bylo to tam ostré. Sovětská diktatura nepovolala pomlouvat Sovětský svaz. Nejhorší to bylo s Ukrajinci. Ti šli rovnou do lágrů.“

Konečně na frontě

Protože v prvních letech války nepůsobila v SSSR československá diplomacie, vedl jednání Ludvík Svoboda. Usiloval o to, aby vojenská jednotka mohla držet pospolu, měla dostatečnou materiální podporu a aby větší část důstojníků a poddůstojníků byla přepravena do zemí, kde se bojovalo proti Německu. To se mu však podařilo až poté, co hitlerovské Německo napadlo i Sovětský svaz. Dne 18. července 1941 podepsali českoslovenští diplomaté dohodu se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu.

Svoboda pak spolu se skupinou 93 důstojníků a poddůstojníků vybudoval samostatný polní prapor. Dobrovolníci se hlásili ze všech koutů SSSR. Do jednotky vstoupili Češi, Slováci, téměř 900 Židů, krajané žijící v Sovětském svazu, Rusíni, kteří přišli z gulagů, i němečtí a maďarští antifašisté. Ludvík Svoboda přijímal dokonce i ženy. Jeho prapor se tak posléze rozrostl na největší československou vojenskou jednotku v zahraničí. Výrazně ovlivnil úspěch protinacistické ofenzivy na východní frontě a zásadně se podílel na osvobození Slovenska.

Mezi vojáky Svobodovy armády se zařadil i Leopold Vojtěchovský. Do výcvikového střediska v Buzuluku přišel jako jeden z prvních dobrovolníků 20. února 1942 – obdržel kmenové číslo 346. Zařadil se do třetí roty prvního československého samostatného praporu jako kulometčík a byl odvelen do bojů o Sokolovo. Později se účastnil Karpatsko-dukelské operace a osvobození Slovenska. Působil jako velitel průzkumného družstva a velitel roty samopalníků. Dne 18. března 1945 byl u Liptovského Mikuláše zraněn. Po válce sloužil u dělostřelectva Viléma Sachra. Zemřel 3. září 2013.

Osud Imricha Gablecha směřoval na opačnou stranu. Po propuštění z tábora se vydal pěšky a vlakem do Moskvy, kde nasedl na transport do Archangelsku. V září 1941 odtud vyplulul na lodi, která odvážela propuštěné vězně do Velké Británie. Ke skotským břehům doplula loď s Imrichem Gablechem dne 13. října 1941. Tady se připojil k československé jednotce do Wilmslow. Kariéry stíhacího letce se ale musel vzdát. V důsledku věznění v sovětském gulagu ztrácel zrak a měl vážné obtíže se žaludkem. Nastoupil proto do kurzu letecké kontroly. Nejprve pracoval jako kontrolor přímo na dráze, později nastoupil k letové kontrole na letišti Coltishall nedaleko města Norwich, kde dělal do konce války dispečera. Loni oslavil 100. narozeniny.

Oldřich Kvapil byl členem tzv. oranské skupiny a od února 1942 už cvičil v Buzuluku československé vojáky. Sám zde absolvoval školu pro důstojníky v záloze a stal se rotmistrem. O rok později velel četě v bojích u Sokolova a u Kyjeva. Karpatsko-dukelskou operaci absolvoval jako náčelník štábu 2. praporu 1. brigády a zástupce velitele 2. praporu 1. brigády.

Jeho příběh však provázejí dvě kontroverze. Během bojů u Machnówky, kterých se účastnil jako velitel 2. praporu, byli českoslovenští vojáci obklíčeni a někteří z nich zpanikařili a utíkali zpět. Mnozí z nich byli totiž čerstvě narukovaní volyňští Češi, kteří ve své původní domovině byli zemědělci nebo řemeslníky a neměli zkušenosti s frontovým bojem. Oldřich Kvapil měl začít pálit do vlastních vojáků a několik jich zastřelit. Chtěl tím zabránit ústupu a panice. Jako šéf komunistické rozvědky měl pak v 50. letech zabít svého agenta Štefana Kollmanna. Tento případ byl celkem čtyřikrát vyšetřován – naposledy v roce 1994 – pokaždé byl ale nakonec odložen. Oldřich Kvapil zemřel v lednu 2011 v Praze.