Zdravotní sestry hlasují pro drogy
Může být, že objevuji dávno poznaný světadíl, ale četba dnešních novin, ač nad jednotlivými zprávami v různé míře znepokojivá, mi ve svém celku udělala radost. Čekal jsem totiž před de facto posledním prázdninovým víkendem okurkovou lambádu, ale dostal jsem podrobný obrázek o nejistotách, které stravují českou duši.
Hodně prostoru dnes v novinách zabírá nový příběh zdravotní sestry z Rumburka, u níž je podezření, že těžce nemocným pacientům s mizivou vyhlídkou na bezbolestný život, kteří ji o to poprosili, podávala vyšší dávky tišících léků a vlastně tak prováděla eutanazii. Sestra byla propuštěna ze zaměstnání, nyní si ještě vybírá dovolenou a nejspíš plna obav čeká, bude-li z něčeho obviněna. Ve hře je totiž ještě možnost, že šlo o neúmyslné zabití jediného pacienta, a to na základě lékařské chyby. Spíš ale, zdá se mi z četby, se lidé kolem nemocnice přiklánějí k první variantě příběhu. Ten se mediálně provalil včera, takže tisk ho dření dnes. MfDNES má kauzu jako otvírák pod titulkem „Eutanazie v Rumburku. Sestra dostala výpověď“, na kterém je fantastické, že rovnou počítá se čtenářem, jenž informace čerpá z jiných zdrojů a k Mladé frontě přistupuje až v závěru svého snažení. Nejde z něj totiž vyčíst nic, ba spíš vyznívá tak, že dostat v Rumburku výpověď vnímají místní jako ránu z milosti. Je fakt, že sociálně je to napínavý region, ale nebyl bych se nadál že až tak. Oč střízlivěji vyznívá titulní strana Blesku, pojednávající stejnou událost: „Děsivé podezření rumburské nemocnice: Sestřička vraždila pacienty?!“ Skoro jako status na Twitteru, vešlo se sem všecko důležité (jen kolik informací obsáhly otazník s vykřičníkem), takže následující dvojstrana už celý případ pojednává v očekávaném bulvárním módu „na heparina Zelenku stejně nemá“.
Potěšila mě hlavní sestra ČR Alena Šmídová, která má v Mladé frontě ve „Fóru čtenářů“ výňatek ze svého dopisu, adresovanému redakci. Nese titulek „zdravotní sestry se pacientů neštítí“, pokračuje větou „tento text mě nenechal chladnou“ a končí prohlášením „potřebujeme zdravotní sestry, které umějí být profesionálními ošetřovatelkami, dokážou být pacientovi nablízku a zároveň umějí interpretovat výsledky vyšetření pacienta.“ Lidové noviny mají rumburskou zprávu až na čtvrté straně, zato identitu vražedkyni odhalují připojeným inzerátem „Likvidátor společnosti Techmetrans a.s.“ Tyhle nechtěné kontexty…
…ostatně k těm zdravotním sestrám: Právo píše ještě o jedné z psychiatrické léčebny v Dobřanech, která taky dostala výpověď, protože prodávala svým lékařským kolegům pervitin. „Potřebovali se nabudit, aby mohli práci lépe snášet“, zkrátka „dopomohla jsem kamarádům k tomu, aby byli pár hodin šťastní. Když si dali lajnu, tak je práce bavila mnohem víc. Činnost, kterou normálně nesnášeli, dělali rádi“. To dá rozum. Co už méně, je další tvrzení, že v psychiatrické léčebně prý nikdo z lékařů nepoznal, že jejich kolegové jsou sjetí. Píšu to ale i proto, že nad touto zprávou jsem definitivně propadl představě, že šéfredaktoři nebo šéfeditoři novin si každý večer svěřují, co zítra vyjde. Jinak by Mladá fronta stěží mohla kontrovat Právu celou stránkou na téma „Hledá se zlatá střední cesta k legalizaci marihuany“. O Dobřanech tam tentokrát nic nepíšou, ale jinak je její poselství zřejmé.
Jinak je dnes deníkům společné téma svědectví Mirka Topolánka u soudu s Markem Dalíkem v případě podezření a obvinění z půlmiliardového úplatku při dojednávání vojenské zakázky na pandury. Všichni víme. Nestálo by toto zpravodajství za řeč, samo o sobě je příliš nudné. Přitahuje však svým podtónem: všechny články na toto téma s nepřiznaným, ale zřejmým údivem vypichují, že Topolánek dlouze svědčil v Dalíkův prospěch a že ho označil za svého kamaráda, jenž docházel na schůzky, „kam premiér nemohl“. Dokonce řekl, že ho má rád... Nerozumím, ono vážně někdo čekal, že Topolánek řekne něco jiného?
Lidovky dnes otvírají zprávou o plánu ministerstva vnitra zřídit policejní asistenty z řad civilního obyvatelstva, kteří by pomáhali policistům a „jejich hlavním úkolem by bylo ve městech a obcích dohlížet na bezpečnost“. Pomiňme standardně mlhavou ohlášku takové funkce, podstatné je to další. Noviny totiž zprávu uvozují tak: „Červená páska přes rameno, občanská uvědomělost a důvěra tehdejšího režimu. Tak vypadali předrevoluční příslušníci Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti.“ To je úder pod pás, protože dřív než má čtenář šanci zaujmout k ministerskému nápadu vlastní názor, je mu předestřeno, že jde o nástroj vzmáhajícího se zla. (Potvrzuje to uvnitř listu svým komentářem Zbyněk Petráček, nějak pravidelně se neshodujeme.) Přitom dál se v článku neděje nic jiného, než že se licituje o peníze, totiž dumá se, zda tito pomocníci mají být nějak finančně ohodnoceni, anebo ne, a má jít o dobrovolnou službu. Tak si to shrňme: státní policie má hluboký podstav, který souvisí bezesporu s nízkými nástupními platy policistů (taky bych si nechtěl nechat dávat přes hubu za dvanáct nebo patnáct tisícovek měsíčně). Čili resort nemá peníze, ale situaci chce řešit tím, že se spolehne na ozdravující se občanský sektor a nechá ho řešit další věc za nějaké drobné. A tito občané, po nichž kdekdo včetně novinářů chce, aby rostli do krásy, schopností a zodpovědnosti svých západních kolegů, jsou ihned podezříváni, že budou lačni buzerovat a bít děti.
Snad jsem naivní, ale řešení vidím prosté: peníze na tyto asistenty nechť ministerstvo vloží do mezd policistů. Občanské hlídky (je to přijatelnější název?) nechť jsou dobrovolníci, kteří pomáhají třeba na přechodech vodit děti do školy. Jako kdekoli jinde v normálním světě.
Jinde se občanskému růstu daří: Hospodářské noviny si povídaly se Stanislavem Bernardem o tom, jak se mu daří v podnikání. Prý výtečně, ba dokonce to, co vydělá, už rovnou investuje do vývoje. Někomu už se může tento pohádkový příběh zdát otravný, mě stále fascinuje, neboť je za ním spousta práce a poctivosti, takže připomínán by čas od času měl být. Příběhy o schopných rodinných klanech, které svou pílí dávají práci lidem, platí řádně daně a zvelebují okolí, znám z muzejních vyprávěnek. Mají jedno společné: končí nejpozději rokem 1948. Tento Bernardův je nový, roste nám před očima a má stejnou sílu jako ty dávné.
Když máme před sebou ten víkend a šla tu řeč o drogách, v své letní příloze Mladá fronta vypočítává „10 méně známých, ale chutných druhů“ hub. Vypravte se na ně už pro ty jejich rozkošné názvy: pošvatka, strakoš, hnojník, kotrč kadeřavý, sírovec, ryzec syrovinka, stoček trubkovitý, slizák mazlavý. A pomazlete se.
