Nefalšovaná a upřímná rakouská radost

V květnu si Rakousko připomíná nejen konec války a s tím i svoji vlastní úlohu v ní jako součásti Třetí říše, ale i událost o deset let pozdější, která je na rozdíl od 8. května nefalšovaným a upřímným státním svátkem se vším všudy a podle mnoha Rakušanů, především těch dříve narozených, tím nejdůležitějším svátkem vůbec. Důvodem je, že moderní dějiny Rakouské republiky nejsou jaksi příliš slavné a z větší části nabízejí obyvatelstvu nepříliš jednoznačné a mnohdy dokonce i docela pochybné identifikační symboly a vyprávění.  To je možná i jedním z důvodů (kromě specifického historického vývoje jednotlivých rakouských regionů), proč „rakouský národ“ existuje tak trochu s otazníkem. Definovat svoji identitu jako „Vídeňáků“, „Štajeráků“, Korutanců a tak dále není pro nikoho problém – i když Korutanci to mají teď díky svému zaslepenému obdivu k Jörgu Haiderovi z minulých dvaceti let a skandálu s Hypo Alpe Adria v tomto ohledu docela těžké. S identitou rakouskou už je to mnohem složitější.

Pohlédneme-li do kalendáře rakouských státních svátků, nalezneme tam kromě opulentního množství katolických svátků velmi málo. Jedinými civilními svátky jsou v Rakousku Svátek práce 1. května, „Den lidového hlasování“ 10. října a „Národní svátek“ neboli „Den vlajky“ 26. října. Historie dvou posledních svátků, Dne lidového hlasování a Národního svátku vypovídá mnoho o potížích Rakušanů s jejich vlastními moderními dějinami. Den lidového hlasování se vztahuje k referendu z 10. října 1920, kterým se obyvatelstvo jižních Korutan přihlásilo k setrvání v Rakousku, poté co Korutany úspěšně odrazily vpád spojených jednotek Slovinska, Chorvatska a Srbska provedený v rámci pokusu o „dělení Rakouska“ po rozpadu habsburské říše v podzimních měsících roku 1918. V referendu se k setrvání v rámci Rakouska přihlásili i početní příslušníci slovinské korutanské menšiny. (Korutany se jim bohužel odvděčily tím, že dvojjazyčnost, slíbená při příležitosti referenda, byla za velkého, haiderovsky přisprostlého křiku postupně realizována až dlouho po roce 2000). Státní svátek připomínající tuto událost je v podstatě oslavou soudržnosti historických rakouských zemí, budoucí Rakouské republiky „z nutnosti“. Podobná referenda se odehrávala i v ostatních částech Rakouska s národnostně smíšeným obyvatelstvem – kromě Československé republiky, jež byla obnovena v tak zvaných „historických hranicích“, Dolního Štýrska, které připadlo království Slovinska, Chrovatska a Srbska (dnes část Slovinska) a Jižního Tyrolska, které připadlo Itálii jako vítězné mocnosti. Jistou hořkost ze ztráty Jižních Tyrol lze v Rakousku zaslechnout dodnes, ovšem velmi rakousky šarmantně, totiž především v anekdotě o Itálii, která se prý podobá vídeňskému řízku: Čím silněji ho tlučeš, tím je větší (anekdota naráží pochopitelně na územní zisky Itálie v důsledku její jaksi paradoxní pozice mocnosti, vítězné následkem těžkých porážek na válečném poli).

Druhý identifikační moment rakouské státnosti reprezentuje druhý civilní svátek – Národní svátek neboli Den Vlajky. Pod nenápadným názvem se skrývá připomínka tak zvané „Státní smlouvy“. Jde o terminus technicus („Staatsvertrag“), který se v Rakousku používá bez jakýchkoliv přívlastků. Každý ví, co „Staatsvertrag“ je a co znamenal, a každý to i musí vědět  – například i žadatel o rakouské státní občanství. „Staatsvertrag“, podepsaný zástupci Sovětského svazu, Anglie, Francie, USA a rakouským ministrem zahraničních věcí Leopoldem Figlem 15. května 1955, ukončil deset let trvající okupaci Rakouska vojsky koalice a za podmínky zachování neutrality „po švýcarském vzoru“, jak stojí ve smlouvě (svátek se slaví 26. října, totiž v den, kdy byl odhlasován zákon neutrality Rakouska), navrátil Rakouské republice její suverenitu. Nejenom pro ne-Rakušana ale i pro mladší rakouskou generaci je dnes celkem těžké si představit, s jakou úlevou a nadšením rakouské obyvatelstvo výsledek úspěšných vyjednávání rakouských zástupců s vládou Nikity Chruščova přijalo. Především generace, která se tehdy nacházela na prahu dospělosti a neměla proto žádný osobní podíl  na zločinech Třetí říše a ani se necítila za ně osobně vinna, vnímala „Staatsvertrag“ jako akt osobního osvobození a okamžitě se rozjela bez překážek a hranic objevovat Evropu – která tyto mladé lidi k jejich překvapení jen velmi zřídka nahlížela jako příslušníky národa, který před deseti lety zpustošil půlku Evropy, ale právě jenom jako mladé lidi, stejné jako všude jinde. Pamětnická líčení příslušníků právě této generace až zarážejí mírou nadšení při vzpomínce na „Staatsvertrag“ jako akt a symbol svobody.

Smlouva samozřejmě ale neznamenala jenom to – přinesla Rakousku svým způsobem rozhřešení za podíl na zločinech nacismu, uznala Rakusko jako jeho „první oběť“ a velkoryse přehlédla, že to byla oběť až příliš svolná a pilně spolupracující. I „Staatsvertrag“, jeho dvojaká symbolická tvář, způsobil, že vyrovnávání se s vlastní minulostí trvalo v Rakousku tak dlouho – až do konce osmdesátých let, do debaty v rámci „Waldheimovy aféry“.

Historická vyprávění jako symboly státnosti jsou i v současné moderní společnosti důležité, důležitější, než by se mnohdy zdálo. Mají státně podpůrnou funkci, jsou „staatstragend“, řeklo by se německy. Nesou stát na svých ramenou. Tlumočí hodnoty, které tento stát chce zastávat a reprezentovat. V případě, že státně podpůrné symboly přestanou jako takové v historickém a hodnotovém povědomí určité společnosti fungovat, může se klidně stát, že její státnost se začne otřásat v základech. Je tedy dobré si státně podpůrná symbolická vyprávění opatrně pěstovat. Opatrně proto, že se neustále mění v čase v závislosti na proměnách dané společnosti. Některá z těchto vyprávění přestanou po určité době působit konstruktivně a pozitivně. Mnohdy proto, že v nich ve skrytu působí ta jejich část, kterou příslušná společnost chce vytěsnit ze svého vědomí a proto o ní mlčí. Pak se stane, že tato vyprávění, namísto aby společnost zbavovala strachu (strachu z budoucnosti, strachu z okolí), což je jejich hlavní a nenahraditelná úloha, začnou tento strach generovat. A strach je špatný rádce. Nečiní šťastným nikoho, ani jednotlivce ani společnost, a vede ke zlým činům. Pečovat o svá historická identifikační vyprávění musí proto každá společnost, nechce-li putovat v temnotách. Jak ale přijmout i temnou část těchto vyprávění, bez toho aby bylo nutné je odmítnout jako taková, to je úkol nesnadný a není na něj žádný recept. Může se to nejspíše podařit, když má společnost štěstí na osobnosti, které tohle dokážou. Filozofové a básníci k tomu mají nejlepší předpoklady vůbec. Musí ovšem ve společnosti zaujímat taková místa, odkud je je slyšet. A musí tu ovšem také být někdo, kdo je bude chtít poslouchat.