Specnaz, SEAL a ti ostatní. Nikoli superhrdinové, ale profesionálové

Nedávno jsme si připomenuli pět let od operace Neptune Spear, která skončila zabitím Usámy bin Ládina v pákistánském Abbottábádu. Krátce po této akci se zvedla vlna knih o speciálních jednotkách, zejména o SEAL a odstřelovačích, která dosud neustává. Každou chvíli také zazní ve zprávách informace o nějaké nové operaci speciálních sil, kolem nichž se už vytvořil jakýsi mýtus absolutní dominance a neporazitelnosti.

Zvláštní jednotky, jak je známe nyní, se začaly formovat před druhou světovou válkou, během které proběhla spousta jejich pozoruhodných operací. Stačí uvést britské Commandos či SAS, na straně Osy německý útvar Brandenburg a jednotky, jimž velel kontroverzní, velmi schopný a šíleně odvážný, ale Adolfu Hitlerovi až do své smrti oddaný Otto Skorzeny. „Speciálové“ se pouštěli do riskantních akcí za liniemi protivníka a mezi jejich úspěchy lze klidně řadit i zabití Reinharda Heydricha a další operace našich parašutistů.

Zvláštní jednotky Spojenců spolupracovaly s domácím odbojem proti německým i japonským okupantům. A podobně jako v případě těchto partyzánů se u „speciálů“ pořád diskutuje o tom, jak moc byli skutečně efektivní. Mnozí experti usuzují, že navzdory některým spektakulárním úspěchům nebyly tyto akce (snad až na několik výjimek, jako byla právě likvidace Heydricha) něčím, což by zásadně ovlivnilo průběh a výsledek války. Jinak řečeno, „speciálové“ dokázali vysoce zajímavé věci, šlo by to však (víceméně) i bez nich.

V každém případě se pohled na zvláštní síly značně změnil se vznikem studené války, protože oba mocenské bloky se vyhýbaly přímé konfrontaci (ačkoliv se na ni připravovaly), avšak o to více se zapojovaly do válek ve třetím světě. Podpora „bojovníků za svobodu“, sabotáže, snaha získávat informace, to vše podpořilo rozmach zvláštních sil. Zejména ty americké proto zažily intenzivní akce zvláště ve válce ve Vietnamu.

Další zlom nastal roku 1980, kdy selhala ambiciózní operace Eagle Claw, pokus o osvobození amerických rukojmí v Teheránu. Paradoxně to vedlo k řadě kroků, jež speciálním silám velice pomohly, protože bylo např. zřízeno jednotné velitelství SOCOM, pod něž nyní patří speciální síly všech složek amerických ozbrojených sil. Pokrok se posléze odrazil v úspěších „speciálů“ mj. na Grenadě, v Panamě a ve válce v Zálivu, kde tyto útvary sehrály vysoce důležitou úlohu např. během ničení Husajnových obávaných raket Scud.

Léta 90. však znovu přinesla určitou stagnaci, protože do popředí dostaly mírové a humanitární operace, kde se elitní síly mohly uplatnit jen omezeně. Z této dekády si veřejnost patrně nejvíc vybavuje operaci v somálském Mogadišu, známou z filmu Černý jestřáb sestřelen. Ukázaly se v ní silné i slabé stránky speciálních sil a v neposlední řadě to, že ani společné velení SOCOM nepomůže, pokud se mu neustále kladou politické překážky.

„Zlatá éra“ speciálních jednotek tedy nastala až po 11. září 2001, jelikož Afghánistán a Irák se staly místy jejich nebývale rozsáhlého angažmá. Asymetrické konflikty se ukázaly být tím, co zvláštním jednotkám opět získalo velikou přízeň politiků. Tak např. někdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld původně nepatřil mezi jejich nadšené fandy, ale série jejich úspěchů v Afghánistánu ho přiměla změnit názor. Zvláštní síly expandovaly a vypadalo to, že se z nich stává jakási dominantní „zbraň“ na moderním bojišti.

Přibývalo spektakulárních úspěchů, z nichž lze zmínit mj. záchranu kapitána Phillipse z rukou somálských pirátů (2009) a právě likvidaci nejhledanějšího teroristy světa (2011). To vše dále podporovalo obraz speciálních sil jako „superhrdinů“, veřejnost si však často neuvědomovala, že tyto krátké akce vlastně „jen“ završují dlouhou, pečlivou a rozhodně ne tak vzrušující práci zpravodajců, logistiků či plánovačů. „Speciálové“ představují součást vojenské mašinérie, bez jejíž podpory by samozřejmě nemohli efektivně fungovat.

Navzdory tomu, že speciální síly mají obrovský potenciál, platí, že jejich reálné výsledky jsou jen tak dobré, jak dobré je všechno to, co stojí za nimi. Bez kvalitních informací a vybavení to prostě nejde, což ale veřejnost někdy upřímně překvapuje. Následuje pak rozčarování, když se „supermanům“ nějaká akce nepodaří, např. když rukojmí zahyne nebo se již nachází jinde, jak jsme mohli nedávno zaznamenat při operacích v Sýrii.

Právě tady se projevuje síla a moc sdělovacích prostředků, které vojáky ze zvláštních jednotek obklopily slávou a pozorností. (Nutno dodat, že zdaleka ne vždy k jejich potěšení, protože bez diskrétnosti a utajení se realizace takových operací stává hodně problematickou.) Nyní se zdá, že stále častěji zaznívá kritika. Nadšení novinářů evidentně střídá zklamání z toho, že domnělí „superhrdinové“ jednoduše nejsou všemocní a neporazitelní.

Podvědomě se možná projevuje i další faktor. Zejména Američané byli zvyklí na to, že to jsou hlavně jejich elitní síly (popř. síly blízkých spojenců, hlavně Britů, Australanů či Poláků), kdo získává fenomenální úspěchy. Události na Krymu a východě Ukrajiny ale přinesly nepříjemné zjištění, že velmi schopné elitní jednotky má také někdo jiný. V západních médiích se tak opět začal objevovat téměř zapomenutý ruský termín „Specnaz“, který byl znovu vytažen z archivů studené války a přesunul se do žhavé současnosti.

„Zelení mužíčci“ (či „zdvořilí lidé“) na Krymu jasně ukázali, že také Rusko si uvědomuje sílu speciálních jednotek. Těm evidentně patří důležitá úloha v doktríně „hybridní války“, ve které se pojí postupy ze symetrických a asymetrických válek. Jenže ani vojáci z ruských sil Specnaz nejsou všemocní „nadlidé“. Krym byl obsazen téměř bez výstřelu, ale na východě Ukrajiny už to tak snadno nešlo. Zvláštní síly totiž nemohou ovládat území, takže Kreml musel (byť asi ne s velkým nadšením) poslat do boje i „normální“ jednotky.

Útvary Specnaz jsou nyní v Rusku samozřejmě předmětem takřka bezmezné chvály médií, jež pramení mj. z nasazení v Sýrii. Otázkou ovšem je, zda se záhy nedostaví podobné rozčarování jako v USA, když nějaká operace selže. Také ruská veřejnost se nejspíše bude muset vyrovnat s faktem, že nemá v armádě nějaké nadlidské „superhrdiny“, nýbrž „jen“ výborně vycvičené a vyzbrojené profesionály, kteří plní rozkazy nadřízených.

Důkazem profesionálních kvalit mužů ze speciálních jednotek může být paradoxně i to, jak se jim daří po odchodu z armády v civilním životě. Může to být překvapivé, avšak spousta z nich si našla mimořádně lukrativní místa, aniž by se z nich museli stát žoldnéři a poradci zbrojovek a bezpečnostních firem. Dovednosti z plánování a vedení zvláštních akcí totiž mají potenciál i v civilní sféře. Kromě knih o jednotkách SEAL se na trh valí také spousta knih o tom, jak vést lidi a řídit podnikání právě ve stylu jednotek SEAL.

Někteří bývalí členové zvláštních sil tedy např. pořádají školení pro manažery a personalisty a pracují na vytváření firemních kultur. Mimochodem, málokdo ví, že koncepce „teambuilding“ vznikla začátkem 80. let u útvaru SEAL Team 6 (z nějž se vyvinul útvar DEVGRU, který hrál hlavní úlohu v operaci Neptune Spear). Tam ji vytvořil kontroverzní velitel Richard Marcinko (původem Slovák), který dnes vede firmu s tímto zaměřením.

Jako na špičkové profesionály bychom pochopitelně měli hledět i na české speciální jednotky, tedy zejména 601. skupinu speciálních sil. Můžeme být také hrdí, že je experty označována za jednu z nejlepších na světě a že má za sebou velké úspěchy. Její příslušníci si zaslouží obdiv a podporu nikoli proto, že by byli „supermani“, nýbrž proto, že jsou to výborně vycvičení muži, kteří i v nejtěžších podmínkách plní svou povinnost.