Federální nebe. České gripeny ohlídají i Slovensko
Jen málo národů světa má k sobě tak blízko jako Češi a Slováci. Nepochybně i proto se znovu objevila na stole myšlenka „společného nebe“, tj. užší spolupráce Česka a Slovenska v oblasti protivzdušné obrany. Premiéři Sobotka a Fico podepsali dohodu, podle které by měl konkrétní návrh vzniknout do konce roku. Podobné projekty se objevily již několikrát, zatím však žádný neopustil stádium plánování. Kupodivu ale v jiných sektorech vojenství a bezpečnosti funguje česko-slovenská kooperace velmi dobře a perspektivně.
Jako příklad lze zmínit česko-slovenský prapor v misi KFOR v Kosovu, který působil v letech 2001–2005. Obě republiky také zformovaly pro EU bojovou skupinu (battlegroup) o síle 2600 mužů, která je připravena k nasazení od roku 2009 (výhledově ji mají doplnit i vojáci z Polska a Maďarska). V těchto případech jde zejména o pozemní jednotky, ovšem složkou, jež si o co nejužší kooperaci ČR a SR říká nejvíce, je letectvo.
Co by vlastně mělo znamenat ono „společné nebe“? Možností je celá řada a záleží na tom, jak silná ochota k propojení bude existovat. Začít lze třeba tím, že letouny jednoho letectva budou operovat ze základen druhé země, popř. provádět nad jejím územím běžné hlídkování. Mohou se plně propojit sítě radarů protivzdušné obrany. Integrace by mohla dojít třeba až tak daleko, že by vzniklo opravdu společné česko-slovenské stíhací letectvo. Slovensko již hledá náhradu za své stíhačky MiG-29. A pokud by si vybralo JAS-39 Gripen, samozřejmě by to znamenalo pro případné společné letectvo řadu výhod.
Nabízí se široké spektrum dalších možností spolupráce. Namátkou se dá zmínit třeba společný výcvik pilotů (o ten by ostatně měly zájem i další země V4). Hodně se hovoří rovněž o oblasti transportního letectva; obě země mají totiž téměř shodné požadavky, takže celá věc by se dala řešit společným nákupem a provozem několika taktických dopravních letounů. A pokud by se spojily sítě pozemních radarů a posléze i systémy raket země-vzduch, dalo by se skutečně říci, že Česko a Slovensko mají jednu protivzdušnou obranu.
K těsnější mezistátní spolupráci pochopitelně přispívá i kooperace zbrojních firem, ze které už vzešly konkrétní výsledky. Armády obou států potřebují např. nahradit zastaralé radiolokátory protivzdušné obrany nebo zmodernizovat bojová vozidla pěchoty. Je proto potěšující, že týmy českých a slovenských firem již představily svoje návrhy řešení. Taková spolupráce by mohla být (kvůli těžkému průmyslu na Slovensku) velmi zajímavá třeba i pro dělostřelectvo. Nemusí jít jen o společný vývoj a nákup. Jestliže vznikne „společné nebe“, proč by se nemohla utvořit třeba i společná česko-slovenská dělostřelecká brigáda?
Taková těsná kooperace ozbrojených sil by nebyla v Evropě vůbec ojedinělá, jelikož podobné modely dlouho a efektivně fungují u států Beneluxu a pobaltských republik. Poněkud volnější způsoby spolupráce vidíme ve Skandinávii. Každopádně by bylo dobré tyto modely podrobně prostudovat a zjistit, zda některý z nich vyhovuje potřebám Česka a Slovenska, aby se tu (jako již nejednou v minulosti) „nevynalézalo kolo“.
Společné vojenské síly by mohly být jednou ze zajímavých odpovědí na požadavky zvyšování vojenských kapacit a současně úsporu výdajů. Pro uskutečnění je však potřebná politická vůle nastartovat proces, který zajisté pokryje několik volebních období. Prostě to vyžaduje myšlení nikoliv „obyčejných“ politiků, nýbrž státníků. Skončit můžeme tím, čím jsme začali: Jen málo národů světa má k sobě tak blízko jako Češi a Slováci. Snad se ona blízkost projeví i v tom, že se najde politická vůle k zajištění společné bezpečnosti.
