Evropa naprosto kolabuje pod nárůstem imigrace

Situace začíná být opravdu neúnosná a Evropě teče do bot. Uprchlické tábory jsou téměř ve všech zemích přeplněné a nynější stav v Itálii, Francii, Řecku, Německu nebo Švédsku není už dále zvladatelný. Tvrzení, že se jedná o největší krizi od konce druhé světové války, nelze považovat za hyperbolu, ale za prostý popis skutečnosti.

Tak například v Řecku se nyní na ostrově Lesbos bouří uprchlíci, kteří pro sebe žádají lepší podmínky a zrychlení vyřizování vlastních záležitostmi. Jenže to by Řekové museli přijmout ještě dalších 1000 úředníků, na které nemají peníze. Příval nezvládá ani Itálie, která hrozí, že udělí uprchlíkům krátkodobá víza do Schengenu. Rakousko přestalo vyřizovat žádosti o azyl, Maďarsko zvažuje uzavření hranic. A mohl bych pokračovat ještě dál. Problémy totiž mají i další země Evropské unie.

Bezradná je zkrátka celá Evropa, a to včetně zemí, které se se zvýšeným náporem migrantů nepotýkají, tedy včetně Česka. Uprchlíci by měli žádost o azyl podle nynějších platných pravidel podat v první zemi EU, v níž se octnou. Bohužel „první na ráně,“ (hlavně Itálie a Řecko + tradičně žádané azylové destinace Německo a Švédsko) už je nynější stav neúnosný a volají po tom, aby část jejich břemena převzaly také ostatní státy. Ale to jejich problém nevyřeší, protože v Schengenském prostoru se lze svobodně pohybovat a tak dojde k brzkému odchodu těchto lidí na západ.

Kritika přerozdělení uprchlíků je na místě

Na stole je samozřejmě návrh přerozdělit část uprchlíků mezi ostatní členské státy, který budí často až hysterické reakce u české veřejnosti, aniž by znala jeho podrobné znění. Kritika přerozdělovacích kvót na uprchlíky je přitom zcela na místě, nicméně málokdo je schopný říci, v čem spočívá hlavní problém návrhu Komise. Kvóty nejsou a v žádném případě nemohou být přijatelným řešením, protože pouze přesunují problém s uprchlíky jinam a vůbec neřeší jeho podstatu.

Uprchlíci jsou největší současnou výzvou Evropy. Nejprve je třeba si přiznat, že stávající řešení selhala a nevíme, jak věc řešit. Například tím, že prostě většinu afrických uprchlíků, kteří se tváří jako uprchlíci a jsou ekonomickými imigranty, které je potřeba odmítnout a vrátit je nekompromisně zpět. Ekonomické imigranty můžeme vrátit a není pravda, že by se na ně vztahovaly ženevské konvence.

Platí zde, že Evropa nemůže zavírat oči nad věcmi, které se dějí za jejími humny či mnohem dále. Nutnou podmínkou jakéhokoli smysluplného řešení je proto kvalitní angažmá v Sýrii, Afghánistánu, Eritreji, Libyi či Somálsku, což jsou hlavní krizové oblasti, z nichž lidé utíkají. Sem musí Evropa směřovat svoji hlavní pozornost společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Řečeno slovy anglického básníka Johna Donne, neměli bychom se ptát, komu zvoní hrana, protože zvoní nám všem. A to hodně intenzivně.

Čtěte také: Lidská tragédie na hranicích Turecka a Sýrie. Podívejte se

Menu pro uprchlíky: za 44 tisíc Rhodos, za 134 tisíc Itálie