Slabost a antihumanita těch, kdo nechtěli chránit hranice
1
U migrační krize jsou témata, která se metou pod koberec a nesluší se o nich debatovat. Kdo o nich otevřeně mluví, okamžitě vyfasuje od těch, kdo sami sebe pasovali do role vstřícných k prchajícím, nálepku antihumanisty. Člověka bez empatie k cizímu neštěstí a srdce otevřeného k pomoci.
Kdo si dovolil říct, že rezignace na ochranu vnější hranice Evropské unie není žádným humanitárním gestem, ale slabostí, která je ve svých důsledcích opakem skutečné pomoci těm opravdu nejpotřebnějším, hned byl v lepším případě antihumanistou. Advokáti chaoticky otevřených hranic, jimiž se do Evropy hrnuly stovky tisíc lidí bez jakýchkoliv dokladů o své identitě, z osmdesáti procent mladí muži, nechtěli slyšet na argumenty, že takhle opravdu nevypadá pomoc těm nejpotřebnějším.
Nechtěli slyšet a debatovat o tom, že skutečnou pomocí uprchlíkům, nikoliv ekonomickým migrantům, by byly cílené programy, kde by se přímo v táborech za syrskou hranicí vybírali ti, kdo azyl a ochranu skutečně potřebují. Staří nemocní lidé, ženy, malé děti. Při tom výběru by se zároveň alespoň v rámci tamních možností prověřila jejich identita a bezpečnostní rizika. Jediným, kdo ve větším měřítku takový program řízené pomoci skutečným uprchlíkům rozjel, byla Británie.
Jinde se naopak otevřenými hranicemi nahrnuli na místa, která by při dobře promyšlené pomoci uprchlíkům měla sloužit těm nejslabším, povětšinou mladí muži, jenž vůbec nárok na azyl a ochranu neměli. Často nepřicházeli z žádné válkou zničené Sýrie, ale z Pakistánu, Maroka, Alžírska, Albánie a Kosova.
Teď jsou už dlouhé měsíce v Německu a zabírají místa skutečným uprchlíkům. V pseudohumanistickém světě se podobně jako o ochraně hranic nesluší mluvit ani o deportacích. Lidé, kteří azyl nedostali, se totiž většinou odmítají vracet. A Berlín je neschopný dostat je ze země pryč. Stará se o ně, místo, aby se staral o skutečně potřebné.
V první polovině roku mělo v Německu zamítnutý azyl 225 tisíc žadatelů. Zemi dobrovolně opustilo 25 tisíc z nich. Dalších 11 300 bylo deportováno. Berlín zamítl v první polovině roku azyl a právo na ochranu například třem tisícovkám Afghánců. Deportováno bylo 129 z nich. Zbytek zůstává. Z velké části i díky tomu, že už v zemi existuje velký pseudohumanistický aktivistický byznys, který jim nabízí dokonalé poradenství, jak se deportaci vyhnout.
Na to, že je nemožné dostat ze země lidi, kteří žádní skuteční uprchlíci nejsou, teď ostře upozornila sociálně demokratická premiérka spolkové země Severní Porýní –Vestfálsko Hannelore Kraftová v týdeníku Der Spiegel. Stěžuje si, že dohoda o deportacích, kterou v únoru udělala kancléřka Angela Merkelová s Alžírskem a Marokem, je velmi slabá a v praxi skoro nepoužitelná. „Spolková vláda nás nechala ve štychu. Nám, jednotlivým spolkovým zemím, vyčítali, že nedostatečně deportujeme“.
Dohoda umožňuje, aby Maroko, Alžírsko, stejně jako Tunisko neustále protahovaly navracení svých občanů. Německé úřady musí severoafrické země informovat o chystané deportaci jejich občanů. Alžírsko ani Maroko ale nejsou zavázány k žádné lhůtě, do kdy je musejí přijmout. Proto to přirozeně oddalují.
Druhou podstatnou potíž představuje vlastní transport při vyhoštění. „Odmítnuté azylanty můžeme do Maroka a Alžírska posílat výhradně linkovými lety jejich národních leteckých přepravců, nikoli chartery. Ty aerolinie však berou do jednoho letadla jen jednoho až dva navrátilce. Pokud se jeden z nich vzpírá, třeba i násilně, pilot odmítne vzít oba. Jinak řečeno, stačí, aby se jeden začal rvát, a má jistotu, že domů neodletí,“ říká Kraftová. Právě vyvolání rvačky je často jednou z rad, které dostávají od antideportačních aktivistů. Kraftová otevřeně říká, že z průběhů soudních řízení ví, že mladí Alžířané a Maročané se pokoušejí zastrašovat úředníky. „Rozhovory s nimi končí často hrozbami sebevraždou nebo sebepoškozením,“ podotkla politička, která v Německu patří dlouhodobě mezi nejoblíbenější.
Výhrůžka sebevraždou je dalším trikem, jak se deportaci vyhnout ze zdravotních důvodů. Přesně to byl případ syrského islamisty Mohamada Daleela, který se odpálil minulý měsíc v Ansbachu po neúspěšném pokusu dostat se k útoku na hudební festival. Zranil přitom patnáct lidí.
Německo jeho žádost o azyl už v roce 2014 zamítlo. Byl to Syřan, ale předtím už dostal azyl v Bulharsku. Byla nařízena jeho deportace zpět do Sofie. Daleel, který se dvakrát pokusil o sebevraždu, se jí vyhnul právě ze zdravotních důvodů. Lékařům ukázal doklad, že má psychické problémy. 13. července dostal navzdory tomu výzvu, aby do měsíce Německo opustil. Místo toho se islamista odpálil.
Ti, kdo vědí, že azyl nedostanou, mají zároveň moc dobře zmapované, že je z Německa hned tak někdo nedostane, protože na to nikdo nemá sílu a vůli. Ta slabost stupňuje napětí ve společnosti a bere ochotu a energii na promyšlenou pomoc skutečným uprchlíkům. Kdo tohle odmítá přiznat, není humanista, ale pozér, který si na něj pro svůj dobrý pocit hraje.
